Kung Pao Chicken

Several people have been asking me about the Kung Pao Chicken we made with my friend David the other day. It's his recipe, really, I'll try to write it down for you as precisely as I can recall. With his permission and comments, here you go:

Obviously it's the one on the left. :-) The right pic is my favorite cold dish - cucumber with garlic and vinegar. 

Šen-jang business trip

27.,28.,29. května se uskutečnil další imaginární business trip, tentokrát v severočínské provincii Liao-ning ve městě Šen-jang. Bylo to na stejný způsob jako v prosinci business trip v Tchien-ťinu. Měli jsme všechno zaplaceno včetně lístků na vlak, pětihvězdičkového hotelu a jídla. 

Tentokrát to bylo o to lepší, že nás jelo strašně moc kamarádů nejen z BLCU, takže jsme si to užili na úplně jiném levelu. První den, kdy jsme přijeli odpoledne do Šen-jangu, se velice nic nedělo, až na to, že si kamarádka ve vlaku zapomněla nějakým záhadným způsobem kufr, a tak neměla formální oblečení na business trip. Tak jsem jí já půjčila sukni, protože jsem jen čirou náhodou měla dvě, další kamarádka jí půjčila top a další jí půjčila balerínky. První večer jsme udělali u kamarádky na pokoji županovou party. 

Takže druhý den ráno na snídani všichni vypadali jako jiní lidé, všichni muži, co tam večer pobíhali v kraťasech a snapback čepicích najednou v oblecích a holky taky celé vymóděne ve formálním oblečení, sranda, nechápu, jak nám na to ti čínští prodejci mohli skočit. 

Šlo teda opět o to, že my jsme předstírali, že jsme z různých trade společností a že nás hrozně zajímají jejich produkty a že jich chceme koupit asi tak dvacet tisíc kontejnerů. Nejlepší byly samozřejmě ty produkty, od kterých nám dali zdarma vzorky, takže jsem si odnesla malé zrcátko, nalepovací řasy jsem tam bohužel zapomněla. V paměti mi uvízly různé bizarní produkty jako obrazy dělané zásadně z motýlích křídel, různé vánoční dekorace a podobné ptákoviny. Občas jsem se musela držet, abych nevyprskla smíchy kvůli tomu, co mi to nabízejí, ale v zásadě to bylo zajímavé.

Bylo mi jen líto těch prodávajícich, kteří netušili, kolik fake nákupčích tam bylo, protože dohromady nás bylo snad dvěstě fake lidí a celá ta akce opravdu nebyla tak velká. Takže když jsem se podívala kolem sebe, tak jsem viděla jen fake lidi. A ani jsme nevypadali věrohodně, proboha, takoví dvacátníci, na co si to hrajeme? Ale Číňani byli šťastní, že tam byl dostatek bílých (a černých) ksichtů, hlavně ne Číňani. Naším úkolem prostě bylo jen vypadat dobře. 

Téměř obligátní fotka s jednou prodávajíci, stalo se už skoro pravidlem, že po našem rozhovoru se se mnou skoro každý vyfotil, protože jsem přece tak krásná... :D

A oproti Tchien-ťinu jsem se účastnila ješte jedné vtipné šaškárny. Šlo o jakési vip vyměňování vizitek. Samozřejmě i vizitky byly fejkové. Takže jsem si vyměnila viziku s velvyslancem z Djibouti a s členem místní vlády provincie Liao-ning. Funny random chinese jobs. Love them all.

Vanda

BLCU International Cultural Festival

9. května proběhl na naší Beijing Language and Culture University Mezinárodní kulturní festival a my jsme už asi od března věděli, že máme na starosti český stánek, ale nikdo se samozřejmě neměl k tomu, pro to něco udělat. Takže jsme klasicky začali hrotit pár dní před samotným festivalem. Vypadalo to tak, že každá země, která která se rozhodla, že si vezme na starost daný stánek, představí danou zemi pomocí různýh obrázků, fotek či dalších materiálů poskytnutých většinou od ambasád. Většina zemí potom buď i vařila nebo jim ambasáda poskytla jídlo, což bohužel nebyl případ české ambasády, takže jsme vařili my den/nic před festivalem do dvou do rána. Dostali jsme obrovské kartonové tabule, které jsme "museli" pomalovat, což nakonec dopado poměrně úspěšně, i když ze začátku ty prázdné tabule vyadaly strašidelně.

Z jedné tabule jsme vyřezali obrys České republiky a namalovali na ni českou vlajku, na druhou jsme namalovali piva a pár log českých piv, i když p(r)odávat alkohol na festivalu bylo zakázáno a stejně, sehnat české pivo v Pekingu je celkem problém, sehnali jsme jen osm Kozlů v diplomatickém obchodě poblíž ambasády a ty jsme vypili my. Číňani by to stejně neocenili.

Takže každá země se měla představit pomocí různých materiálů, které si lidé mohli prohlédnout nebo odnést, většinou to byly slavné české předměty, značky, či osobnosti. V Číně je velice populární Krteček, takže obří plyšový Krtek z ambasády slavil opravdový úspěch, hlavně u dětí, ale co si  budem, i u infantilních dospělých Číňanů. Potom nám ambasáda poskytla hromadu materiálů na rozdávání, což se u Číňanů také setkalo s velkým úspěchem a všechno nám rozebrali, div, že nám nerozebrali stánek. 

Další kapitola sama o sobě je jídlo. Trochu nás zklamalo, že nám ambasáda nemohla zajistit jídlo, a tak jsme den před festivalem, ok, ne den, ale večer a skončili jsme asi ve dvě ráno, vařili bramborový salát z patnácti kilo brambor, řízky ze čtyř kilo kuřecího a ještě bramboráky už nevím, z kolika čeho... Bylo toho hodně, ale Číňany prostě člověk nemá šanci nakrmit, takže jakmile jsme donesli jídlo, do deseti minut bylo pryč. OMG.

Která ze zemí chtěla, mohla se účastnit i vystoupení na hlavním pódiu, my jsme se sice neúčastnili, ale bylo tam pořád živo, tančilo se, zpívalo, jediná škoda bylo, že chvílemi dost silně pršelo, což mi ale vlastně ani moc nevadilo, protože jinak bych v tom kroji asi umřela horkem. Další artefakt, který nám ambasáda zapůjčila, byl kroj. Tvrdé plátěné šaty, dvě sukně a ještě takový kabátek, takže mně bylo v zásadě fajn, ještěže nebylo horko.

No a takže ve výsledku to vůbec nebylo o nějakém představování kultur, ale šlo spíš o to, že se Číňani fotili s krojovanýma lidma a plnili žaludky mezinárodním jídlem. :D Ale byla to sranda, univerzita pro ně nachystala hru, měli pasy a sbírali do nich razítka od každé země, takže se u každé země aspoň zastavili, vzali si razítko, případně materiály, jídlo, pokud ještě bylo,vyfotili se s Vandou v kroji, s Krtečkem a šli. Někteří se teda i zastavili a něco s námi prodiskutovali, v závislosti na tom, co je o naší matičce zemi zajímalo.

Já jsem byla dost často zaseklá u kamarádů z afrických států, u jejich stánků to žilo, hrála rytmická hudba, lidi tancovali. Oni se jen začnou hýbat a vypadá to dobře, oni se tak prostě narodili, mohla bych se na ně dívat, jak tančí, forever. Pak jsem taky samozřejmě vyžírala africký foodporn, žejo. Ha. Mňam.

Den to byl úžasný, takhle na jednom místě to klišoidní prolínání kultur člověk opravdu viděl, byla zastoupena Asie, Evropa, Amerika Severní, Jižní, Kanada, Afrika, Austrálie, takže basically vážně všichni.

Soukromý bonus. Kamarád Břeťa donesl poklady jen a jen pro nás, Becherovku, Hermelín a slaninu. Mňaaaaam.

BLCU is a big big world! <3

Vanda

Chengde trip

4. dubna velice brzy ráno jsme vyrazili autobusem (blah) do sousední provincie Hebei, do města Chengde, které je od Pekingu vzdálené 175 km. Autobus nám jel v 8:30 a my jsme si z nějakého důvodu dali sraz v 5:30, wtf, takže jsem vstávala v nekřesťanských 4:45, na místě srazu jsem byla jako obvykle první, ostatní mě naložili do taxíku a jeli jsme směr autobusové nádraží. Sraz jsme měli tak brzy proto, že se holky (Sachiko a Ling, ještě jel Zdeněk) bály, že budou ráno ucpané silnice a autobus nám ujede. Byl totiž Svátek čištění hrobek, kdy Číňané chodí na hřbitov vzdát poctu předkům. No, v pět ráno nejsou ucpané ani pekingské silnice, takže na autobusovém nádraží jsme byli s nechutným předstihem dvou hodin. Aspoň, že jsme si koupili dostatek jídla, tak jsme posnídali, někteří to ještě zalomili a v 8:30 jsme nastoupili do titěrného rozkodrcaného čínského autobusu. Cesta měla trvat přibližně 2,5 hodiny. Tak jsme to všichni v buse zalomili, vzbudila jsem se po těch cca 2,5 hodinách a byli jsme pořád sakra v Pekingu. :D Od 5:30 se cesty samozřejmě ucpaly a z Pekingu bylo nemožné se dostat, takže jsme pořád stáli a po dvou a půl hodinách jsme se ze čtvrtého městského okruhu posunuli na šestý. No krása. Chtěli jsme jet původně vlakem, ale lístky už byly z důvodu svátku vyprodané, naštěstí zpátky do Pekingu jsme vlakem jeli. No, takže v Chengde jsme byli v 1 odpoledne místo 11 dopoledne. Nevadí. Posunuli jsme se trošku na sever a já jsem skoro litovala, že jsem si nevzala péřovku, celkem zima byla. Nasedli jsme na taxíka s lidovou nástupní sazbou 6 rmb (v Pekingu 13) a jali jsme se hledat hostel, taktéž za lidovou cenu 45 rmb na noc. Zůstali jsme nakonec dvě noci, i když holky měly v plánu druhý den jet na výlet do Vnitřního Mongolska, což nám ale taxikář i mnozí jiní rozmluvili, protože je tam ještě šílená zima. Tak jako, jela s náma kamarádka Číňanka Ling a takové věci neví nebo si je nezjistí? Wtf, ještě, že tam v létě pojedu s našima. 

Hostel byl útulný, taková turistická pohoda, kromě nás tam skoro nikdo nebyl. 

Tak jsme se tak nějak ubytovali a uvelebili, někteří si zdřímli a později odpoledne jsme se šli podívat na komplex chrámů Putuo Zongcheng, kde nejznámější je chrám "Malá Potala", kopie paláce Potala v Tibetu. Nachází se v místě zvaném Chengde Mountain Resort, což je areál chrámů, paláců, jezer a hor a sloužil jako letní palác dynastii Qing. Byl postaven v letech 1703 až 1790. Celý resort se rozkládá na 5 640 000 metrech čtverečních a Číňani tvrdí, že jde o největší císařskou "zahradu" na světě, anglická wiki mluví pouze o Číně. Císaři dynastie Qing sem utíkali v létě před nesnesitelným pekingským horkem. Celý resort byl zařazen do seznamu UNESCO v roce 1994, a tak si Číňani nastřelili ceny hezky vysoko. Nemluvě o tom, že mě šíleně naštvali, protože mi nechtěli dát studentskou slevu. Vymysleli si, že studentskou slevu dávají jen studentům studujícím bakalářské obory v Číně. What the fuck, diskriminace mezinárodních studentů. Takže za vstup do paláce Malá Potala jsme zaplatili 80 rmb a byli jsme zklamaní, protože velká část byla pod lešením. I tak to ale je dechberoucí stavba.

Druhý den jsme se vydali do další části obrovského areálu Mountain Resortu. Ani nezmiňuju, že jsme zaplatili každý dalšich 100 rmb za vstup a lanovku. Vydřiduši, ani neměli nějaký všeobecný lístek na všechny památky dohromady za nějakou rozumnou slevu, vyšlo to úplně stejně, když jsme lístky kupovali jednotlivě. Chrám Pule je pro změnu kopií Chrámu nebes v Pekingu. Císařským architektům se asi moc nechtělo přemýšlet, tak okopírovali, co se dalo. :-))) Kde ty fejky začínají, a kde pak končí. :-) Součástí vstupenky do chrámu byl vstup do celého hornatého areálu, hlavně teda na "Žabí horu" a "Sledgehammer peak" (nějak se mi překlad Perlíková hora nelíbí). Tento den byl nejlepší, byli jsme celý den venku, škrábali jsme se na kopce a bylo to fajn. 

Na třetí den jsme měli v plánu "lake area", který byl tím letním palácem, kde se císaři zdržovali nejvíc a měli tam i své osobní místnosti. Tento "park" se rozkládal na 496 000 metrech črverečních, takže další celodenní výlet. Nachystali jsme si jídlo, pivo, víno, deku, a udělali jsme si piknik. Stromy už začínaly kvést, ale pořád bylo celkem zima, nejlepší čas na návštěvu je podle mě květen, kdy všechno kvete a je už dost teplo, já měla na sobě pět vrstev a jak bylo větrno, tak mi bylo dost zima. Ale i tak jsme se rozvalili na deku a užili si piknik. Jak jsem říkala, součástí tohoto letního paláce je osm jezer, kopce, a osobní prostory císařů dynastie Qing, do kterých se samozřejmě opět nemohlo vkročit, a tak jsme se jen podívali oknem, jak si císaři žili, a šli jsme se raději procházet po rozlehlém parku. Za 120 rmb. Rvu si vlasy a peněženka pláče. V Chengde jsem utratila nejvíc peněz za vstupenky za celou dobu, co jsem v Číně. Šílení Číňani.

Pagoda v areálu Letního paláce

Piknik

Lážoplážo

Výlet byl vydařený, cesta vlakem zpátky taky, skoro celou cestou jsme hráli na mém ipadu kufr aka "Heads Up" aka Šarády, prostě jsme pantomimovali, co nám aplikace nakukala a jeden vždy hádal. Očividně jsme byli nepřípustně hlasití, protože nás unudění Číňani okřikovali. Měli si taky něco zahrát na svých iphonech 6 místo chroustání slunečnicových semínek.  Do Pekingu jsme dorazili krátce před půlnocí, což znamená, že už nejezdí metro, a tak jsme museli šupky dupky do fronty na taxík, ve které jsme strávili asi půl hodiny a pak další půl hodiny trvala cesta domů, takže ráno jsem to do školy jaksi nedala, ale výlet za to rozhodně stál! 

Tož tak,

Vanda

Chengde trip a všední záležitosti

Od výletu do Šansi se událo plno věcí, tak než se dostanu k výletu do Chengde, tak nějak krátce k tomu, jak (neskutečně rychle) mi tady ubíhá čas. 

Na začátku března byl opět rozřazovací test, který nás, studenty, rozdělil do skupin podle úrovně čínštiny. Test byl úplně navlas stejný jako v září, navlas stejné věty i texty, ale stejně to bylo jedno, protože správné odpovědi jsem si nepamatovala. Po půl roce studia čínštiny jsem si polepšila a ze skupiny C jsem se posunula do D, opět je to pro mě docela výzva, musím se na hodiny připravovat, ale je to mnohem lepší, než abych se tam nudou šťourala v nose. Což se teda stejně děje, ale ne proto, že by učivo bylo snadné. Čínský styl výuky je proste jedna velká nuda. Už jsem o tom psala dřív, všechny lekce jsou navlas stejné, nová slovíčka (kterých rapidně přibylo, každou lekci jich je místo 20-30 běžně 50-60, a to už mi mozek fakt docela často stávkuje), text a gramatika, cvičení, taky všechna úplně navlas stejná v každé lekci. Ale snažím se, protože pokrok za toho půl roku byl velký, takže moc nemrčím a jako ovečka opakuju slovíčka, čtu texty a dělám cvičení.

Moji spolužáci tento půlrok, dva Rusové, holka z Lucemburska, holka z Indonésie, jedna ze Singapuru, jedna z Thajska, jeden Indoameričan, jeden Ital a jinak samá Korea jako obvykle.

Takže ve všední dny mám klasický všední studijní program, v úterky a pátky učím angličtinu, pořád by mi přidávali studenty, ale kdy se má pak člověk učit, takže fakt jenom takhle part-time. Děti jsou velice chytré a zapálené do učení, klučinovi, kterého učím v pátek, vůbec nevadí, že je to pátek večer, protože ony děti stejně žádné volno nemají, venku je nevidíte hrát si s kamarády (i když to už vlastně nefunguje ani doma, žejo), od útlého věku sedí za stolem a učí se, aby v obrovské konkurenci obrovského počtu dětí, měly šanci na slušné vzdělání a práci, čehož se dostane jen těm nejlepším. Je to hodně nepříjemné studijní prostředí. Ale dětem to nevadí, ve věku 7-12 let si ještě na lekcích hrajeme, kufr, a tak, sem tam se něco učíme. :-))

Moje Kitty :-)

Mezitím s kamarády hlavně vaříme a jíme různá mezinárodní (čínská se nepočítají, to máme furt) jídla. V pondělky už téměř tradiční burger nights, Italky často vaří těstoviny a kamarádka posledně neuvěřitelné risotto i funghi, občas to proložíme africkým food pornem, kterého se nemůžu nabažit... 

Když Thierry improvizje - kuřecí curry

Když jsem vařila pro holky - všemi oblíbený lilek, cuketa a lívance/palačinky od pancake mastra aka mě

Zase jednou domácí burgery 

Ambasádní foodporn v podobě guláše, šunkofleků, pomazánek, pečiva, sýrů, dezertů.... To jsem se zas prežrala... A pře/opila plzní... 

Zmiňované božské risotto

... Na oslavě kamarádových narozenin 

Malatang aneb všechno, na co máš chuť, v polívce

Tak abychom čínskému jídlu nekřivdili... Yummyyy

Největší pizza ever

Poprvé v životě mušle sv. Jakuba, yummy

Poklady z domova

Africký foodporn vol. 1

Již tradičně Ujguři a 13 jehněčích špízů ve mně

Africký barevný foodporn vol. 2, mohla bych se toho užrat a pět na to ódy, ale to fakt nejde :D prostě kuře s rýží a salát, ale to koření a omáčka? To se nedá popsat :D musím se to naučit vařit

 Ujgurský plackochleba nang s jogurtem

Evropské víno v Číně

Jak vidno, čas trávím hlavně ve společnosti skvělých kamarádů a ještě skvělejšího multikulti jídla. Ani se mi nechce věřit, psát to černé na bílém už vůbec ne, ale od zítřka přesně za tři měsíce jsem doma. Samozřejmě se hrozně těším, ale svým způsobem bych tu strašně ráda zůstala, zatím nejlepší životní zkušenost určitě. Setkáváním s různými lidmi si všemožně rozšiřuju obzory a je to boží.

Jak tak na to koukám, výlet napíšu do druhého článku. 

Stay tuned, 

Vanda

Šansi trip

V pátek 19.2. jsme vyrazily s kamarádkou pomalým vlakem do města Datong (Ta-tchung). Trvalo to stravitelných šest hodin (rychlý vlak trvá 3 hodiny) a vlak byl hodně v pohodě, čekala jsem to horší, celkem pohodlná sedadla a naštěstí ani nebyl vlak plný, všichni už byli na svátky doma, protože to bylo den po Novém roce. 

Nový rok jsme strávili s kamarády v Pekingu

Pohodový "pomalý" vlak

V Datongu jsme bydlely v útulném hostelu v centru města. Pokoje byly trochu navzdory mému očekávání opravdu čisté a srovnatelné s evropskými hostely. Paní recepční a majitelka zároveň byla neskutečně milá a vstřícná, možná i proto, že nás tam bylo jen pár cizinců a jeden mladý čínský pár. Přijely jsme pozdě večer, tak jsme to rovnou zabalily a šly spát. V pokojích byla trochu zima, paní majitelka nám ochotně dala druhou peřinu a ovladač od klimatizace, tak jsme si přitopily. I koupelna byla moc hezká, čistá, evropský záchod.

Na druhý den jsme vyrazili společně s kamarádkou, dvěma Francouzy, dvěma Brazilci a čínským párem nasáčkovaní v jednom autě pro sedm (čínských malých) lidí na památky, co jsme chtěli navštívit. Navzdory teplým dnům, které poslední dobou panovaly v Pekingu, bylo v západnější provincii Shanxi(Šan-si) zima, už ve vlaku nás na to jeden mladík připravil, že tam celý den sněžilo. Moje chodidla, na kterých se skvěly tyrkysové hadrové vansky, zaplakala. Ale zvládla jsem to, ve dvou párech ponožek a se zmrzlýma nohama. Ale zvládla. Nepatrný detail. Péřovkou jsem vybavená byla. Jen jsem jaksi měla s sebou pouze džíny a nic pod to, takže od pasu dolů jsem kompletně mrzla. Nejdřív jsme se vydali do jeskyní Yungang Shiku (Jün-kang š'-kchu), což je několik desítek jeskyní vyhloubených do skal a v nich vytesaní buddhové a vytesané a namalované další buddhistické motivy a sloužily jako chrámy. Jeskyně byly dechberoucí. Zpřístupněných jich bylo dvacet. V jedné jeskyni seděl majestátní obrovský sedmnáctimetrový buddha, dost špatně se fotil, navíc to bylo zakázané, ale tak... Number of shits given - zero... V dalších jeskyních byly různé pagody tyčící se od země po strop, malby, sochy, sošky, bódhisattvové. Ale byla fakt kosa, sněžilo a blízký uhelný důl to doplňoval znečištěním, takže výhled do okolí jedna radost. Smogomlha všude. To nic nemění na tom, že to byla nádhera a navíc tam bylo jen minimum lidí. Dovedu si představit ty štrůdly lidí v létě za krásného počasí. Dík, nechci. 

Tenisky nebyly nejlepší volba

Jak je ten buddha asi velký? 

Dost

Do jeskyní jsme vyrazili už v 8 ráno, tak ve dvanáct už jsme razili do chrámu zavěšeného ve skalách, který byl asi hodinu cesty autem od jeskyní. V autě jsme všichni spolehlivě zalomili. Chrám se jmenuje Xuan Kongsi (Süan kchung-s') a byl ještě impozantnější než jeskyně. Zůstala jsem stát v úžasu a jen zírala skoro s otevřenou pusou jako Kelišová, když se diví. Chrám doslova a do písmene pověšený ve skalách. Je vytesaný a posazený do skály ve výšce 75 metrů a kombinuje tři hlavní čínská náboženství - buddhismus, taoismus a konfucianismus. Podle dějin hory Shangshen (Šang-Šen) původní chrám prý postavil jeden jediný člověk - mnich Liao Ran (Liao Žan). Číňani si jsou této ojedinělosti vědomi, a tak pořádně vyšroubovali vstupné, 65 yuanů bylo studentské, v jeskyních 45. To je jako na evropských památkách, ale na Čínu je to prostě dost. V Pekingu všechny studentské vstupy kolem 20-30 yuanů. A to je do konce února off-season, takže bylo vše ještě o 25% levnější. 

Cestou zpět z chrámu nás řidič zavezl k jakémusi "šutro-lesu" Tulin (Tchu-lin), kde to vypadalo jako dvorek u někoho doma, kdo po nás chtěl 30 yuanů za vstup na něco, čemu jsem vůbec nevěřila. Tak jsem nešla, já, ani kamarádka. Ostatní byli zklamaní. OK. O nic jsem nepřišla. Večer někdo z posádky výletu požádal paní domácí, ať uděláme všichni společně k večeři knedlíčky jiaozi (ťiao-c'), paní domácí souhlasila, a tak začalo piplání. Bylo to fajn a jiaozi byly nakonec moc dobré. 

Druhý den jsme se šly projít po městě a do klášteru Huayan (Chua-jen), který byl postavený za dynastie Liao (907-1125) a následně několikrát opraven, naposledy ve dvacátém století do podoby, v jaké byl za dynastie Liao. 

Odpoledne jsme se přesunuly do hlavního města provincie Taiyuan (Tchaj-jüan) kde podle mého názoru nic není (nějaké dva chrámy a provinční muzeum). Já nevím, pro nás to v podstatě byl jen bod přesunu, protože na druhý den jsme jely do starobylého města Pingyao(Pching-jao) a v Taiyuanu jsme v podstatě jen přespaly. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme nebydlely v centru, ale blízko jižního rychlovlakového nádraží, ale v místě hostelu se zdálo, že je Taiyuan mrtvé město. Všechno zavřené. Ale bydlely jsme opět v krásně čistém a útulném hostelu se super paní majitelkou. Hostel byl stylizovaný podle slavné japonské kočky Doraemon, to bylo něco pro mě, skoro kočičí hostel. Škoda, že paní majitelka neměla kočku. Určitě by byla nabarvená namodro a taky na styl té pohádky. 

Další den jsme sedly na rychlovlak a za půl hodiny jsme byly v Pingyao. Pingyao je významné tím, že se uvnitř města nachází starobylé městečko obehnané zachovalou zdí. Náš hostel byl v jedné ze starých budov přímo v centru toho starobylého města, což bylo super, protože to bylo fakt v centru, ale na druhou stranu náš pokoj pro 4 holky byl přímo nad hostelovým barem a vystrčený do ulice. Takže v něm bylo hlučno a navíc zima - stará budova je holt stará budova a nefunkční klimatizace peklo. Takže jsem po hodne dlouhé době spala v tričku, svetru a mikině. Koupelny byly samozřejmě venku, nejen venku z pokoje, ale musely jsme seběhnout schody a za dřevěnými dveřmi byly dvě sprchy, ve kterých byla vzhledem k venkovnímu počasí pekelná kosa. Takže sprchu jsem si nechala až na další den do teplého čistého taiyuanského kočičího hostelu, kde jsme opět nocovaly. Když jsme na recepci žádaly o ovladač od klimatizace, tak slečna, která toho měla očividně nad hlavu, byla velice sprostá a odsekla, že se máme poptat ve vedlejších pokojích, že je jen jeden pro celé poschodí. Prosím?! Tak jsem teda vlezla do dvou vedlejších pokojů, nic. Tak pak šla kamarádka ještě jednou lobbovat za ovladač od klimatizace a potkala ochotného majitele. Přišla bába s ovladačem, zapla nám to, odešla a klima se po pěti minutách vypnula a bábu už jsme nenašly. Tak jsme mrzly, no. Ještě první den jsme si městečko hezky prolezly, všechny možné uličky, lépe menší a mimo centrum, protože jak jsem si myslela, že všichni Číňani jsou na svátky doma, tak né, všichni byli na výletě v Pingyao, celá Čína. Hrozné, to jediné mi tam vadilo. No, teda ještě vysoké vstupné. Na každou krávovinu studentské vstupné 75 yuanů. Pfff. Tak jsme šly aspoň na městskou zeď, na kterou jsme opravdu chtěly a mohly jsme si být jisté, že to bude stát za to. U všemožných muzeí a chrámů jsme si jisté nebyly, tak jsme většinu času trávily stejně tím, že jsme jen tak bloumaly po městečku, které mělo navzdory hromadě lidí, krásnou atmosféru. Výhled z městské zdi nám kazil jen všudypřítomný smog. I tak jsme si Pingyao užily, v pondělí jsme jely zpět do Taiyuanu jen přespat a v úterý stejně jako celá Čína zpět do Pekingu. Složité přesuny, ale lístek z Pingyao do Pekingu jsme prostě nesehnaly. 

Budova hostelu byla opravdu nádherně starobylá

Takhle to vypadalo na všech hlavních ulicích v Pingyao - peklo

V noci bylo Pingyao krásné

Městská zeď v noci

Zeď za bílého (doslova) smogodne

Cesta zpátky krásným rychlovlakem byla v pohodě, akorát potom dostat se ven z největšího pekingského (západního) nádraží byl trochu oříšek. Když jsme viděly frontu na metro, zamířily jsme se zbytečnou nadějí ke stanovištím taxíků, kde byla fronta ještě větší a cedule hlásala, že za současného stavu se na taxík čeká hodinu. Tak jsme to se zmrzlým úsměvem na rtech otočily zpátky do fronty na metro. Nakonec to šlo docela rychle a po dvou přestupech jsme byly doma.

Welcome home

Výlet byl úžasný

Vand