Vánoce se blíží

... A já samozřejmě vůbec nemám vánoční náladu. Tady se začíná město zdobit až teď, 10 dní před Vánoci. Ne jako v Evropě, bohužel pro mě, protože já vánoční náladu zbožňuju. I když je pravda, že doma se to trochu přehání, jakmile skončí velký marketingový svátek "bektuskůl" (1. srpna až konec září), tak obchody začnou vytahovat vánoční stromečky a baňky a řetězy. Tady tak nějak až teď, to pravé šílenství určitě nastane až s čínským Novým rokem. Tady u zdejšího obchodního centra to berou smrtelně vážně, vánoční výzdobu tam konstruuje normálně těžká technika. Je zajímavé, co Číňani považují za symboly Vánoc. Jednou jsem na autobuse zahlédla Santa Clause, ale ne toho hodného dědulu, na kterého jśe zvyklí z reklam třeba na Coca Colu, ale byl to Číňan a vypadal fakt vtipně. Asi je to rasistické, co? :D Ale tak čemu nás Coca Cola v mládí naučila, tak to považujeme za "normální"... Tak Santa Clause beru, ten jaksi je symbol Vánoc, i když převzatý z USA. Před obchoďákem tak máme roztomilá velká srdce, která příhodně sedí na vlečce od traktoru (to ty Vánoce na vás úplně dýchnou), pak je tam zjevně opilá ovce s lahví šampaňského v ruce, no Vánoce jak vyšité. Pak to na mě moc nedoléhá proto, že nenakupuju dárky. Něco si samozřejmě s kamarády koupíme, ale to není ono, já jsem úchyl, mě to hrozně baví, přemýšlet už od října, co komu udělá radost, neodbývám to nějakýma neosobníma kravinama.

Fialový strom je ještě fajn

Bonbóny a stromek taky

Traktor, pravý symbol Vánoc

A už tu máme opilou ovci se šampáněm

Byla taková kosa, že mi mrzly ruce a očividně jsem si ani nevšimla, že to mám mázlé. Couž. Znova do té kosy nejdu. Tak tady máme srdíčka na vlečce.

Pak plánujeme, co budeme na Štědrý den dělat... Teda kromě toho, že půjdeme do školy, no... Jak jsme se dozvěděli od Sachiko a Harukiho, tak KFC udělalo v Japonsku pár let zpět obrovskou kampaň a od té doby je v Japonsku normální chodit na štědrovečerní večeři do KFC. Can you believe it?! :D I kdyby KFC udělalo sebevětší kampaň na toto téma v Česku, tak to by nemohlo fungovat! V tomhle se mi naše tradice líbí. Přebít tu hezkou atmosféru KFCčkem? Come on! No ale tak jsme si teda řekli, že to prubnem. Po škole odpoledne půjdeme do KFC a k večeru budeme u Sachiko vařit, my se Zdenkem asi řízky a salát, jak jinak, na to se ingredience najdou i v Číně. Budeme mít stromeček a ostatní taky uvaří svá národní jídla. Těším se.

Minulou sobotu jsme měli nabitý program. Zaprvé jsme měli se spolužáky vařící akci u spolužáka Miguela na bytě. Jak jsem zjistila, byla jsem jedna z mála, která vařila. Dělala jsem bramboráky. Byly famózní, to se musí nechat. :D ("Ano, já jsem skutečně nebývale skromný... A nemusel bych!") Všichni se jich mohli užrat a fakt si myslím, že to byla nepokrytá radost malých dětí, když maminka připraví oblíbené jídlo. Korejky se mě ptaly, jestli to vařím každý den, tak říkám samozřejmě, že ne, že jen když mě napadne je udělat. Tak ony že to je škoda, že kdybych je dělala každý den, tak že jim je samozřejmě musím nosit do školy. Dělala jsem je ze dvou kilo brambor. Pro 15 lidí s ostatním jídlem tak akorát. Koupila jsem k nim zápaďácký sýr a kečup Heinz. 

Měli jsme korejský kimbap, kimchi a další korejská jídla. Britská spolužačka donesla evropská vína, to se taky počítá! Pak jsme měli indonéské hovězí curry s takovým smaženým těstem jako přílohou, famózní pákistánské jehněčí s plackami od spolužáka, sám uvařil, frajer, bylo to úžasné! Později dorazil polský spolužák Radek a donesl mísu bramborového salátu. Vánoceeeee! Pili jsme korejsou pálenku soju namíchanou s pivem a spritem. Takzvaná bomba. Všechno se to nalije do skleničky/kelímku, kelímek se něčím zakryje a bouchne se s ním o stůl. Všechno začne pěnit a musí se to rychle vypít. Společně s vínem, nepálskou pálenkou a třemi gin tonicy v klubu bolehlav na druhý den zaručen. 

Pak jsme zamířili do známé kalící "vesničky" Sanlitun do snobského klubu 5f. Hemžilo se to tam evropskýma modelínama, které měly zjevně zaplaceno za to, že tam budou šaškovat. A tak si to tam přisockujeme my s naší tradiční partou a plus se k nám přisockovaly moje drahé pražské socky - Honza s Alis a Číňan bohemista Luďek Čuněk. 

V neděli jsme slavily kamarádčiny narozeniny. Furt něco, ale jelikož jsme hodné holky, tak jsme slavily na koleji s dortem a nealkem. Což mi po předchozí noci přišlo celkem vhod. Když jsou super lidi, tak se člověk prostě baví. Jsem neskutečně vděčná za všechny nové přátele. Jsou super. A člověk si úžasně rozšiřuje obzory. To vám tak kamarádka z Milana povídá, jak brigáduje na milánském fashion weeku, že má za úkol oblékat ty chuděry modelky. Povída, že když ty kostřičky vidíš live, tak takhle opravdu vypadat nechceš. A že se to tam vždy zahustí, protože modelky samozřejmě několik dnů nejedly, a tak vždycky někdo omdlí. Achjo. Kamarádka má přesný popis, co a jak chuděrce modelce obléct. Když je něco špatně, byť pořadí náramků na ruce, je zle. Ptala jsem se jí, jestli vídá návrháře, tak říkala, že staroušek Armani je tam vždy. Že musí všechno vidět, jak to jde a všechno kontroluje. A nasazuje klobouky. To prý může jen on. Prostě samé zajímavé zážitky a zkušenosti.

Pak se mě kamarádka ptala, jestli nechci místo ní příští tři týdny učit jednoho klučinu angličtinu, že ona tu nebude a potřebuje za sebe náhradu. Tak říkám, že určitě jo, tak už i já učím. Budu s ním číst různé příběhy, jeho maminka si přeje, abychom s ním četly, vysvětlily, čemu nerozumí, atd. Mimo to jsem posledně učila ve škole, asi dvacet devítiletých capartů. Sranda, člověk by si myslel, že budou znudění, že si to tam přišli jen odsedět a ono je to úplně naopak. Dětičky zažrané, strašně akční a ochotné učit se novým věcem. To mě opravdu potěšilo. Ale asi to tak není vždy, žejo. No a nejvíc byly hotové ze hry šibenice s novými slovíčky, to je bavilo ze všeho nejvíc a písmenka na mě chrlila jedno přes druhé. O přestávce se na mě dětičky sesypaly a ptaly se mě na všechno možné, šahaly mi na vlasy, jedna holčička mi je začala zaplétat a tak. No a byla jsem celkem vděčná, že tam se mnou byla i jejich čínská učitelka, která mi pomáhala udržovat aspoň relativní klid. Hlasivky dostaly zabrat.

No a včera jsme se sešli s pár lidma, se kterýma jsme byli na tianjinském business tripu. Dali jsme nějaká pivka, zašli do klubů, zavzpomínali na fajn trip se super lidma a doufáme, že se zase brzo na nějakém super tripu sejdeme.

No a já momentálně řeším druhý semestr. Takže snad tak z 90% to vypadá, že budu studovat na Hangzhou Normal University. Všichni mi říkají, jak je Hangzhou krásné město, tak snad to uvidím a zažiju na vlastní oči. Je v provincii Zhejiang, nedaleko Šanghaje, což taky není na škodu, v Šanghaji studují moje dvě kamarádky, tak by se šiklo občas zajet na výlet. Momentálně řeším vízum a vypadá to, že si budu muset zajet do Hangzhou na výlet jen tak na otočku v lednu, protože to vypadá, že o vízum nemůžu zažádat z Pekingu, ale musím o něj jet žádat do Hangzhou. 1500 km daleko, vopruz. A to jsem tam chtěla jet až v březnu se všema věcma. Ale co, stejně bych se najednou neodvezla, tak snad si tam budu moct nějaké věci odvézt už teď. S kamarádkou Feliciou plánujeme nějaký menší výlet o činských novoročních prázdninách, chtěly bychom do Xi'anu (nejen) na Terakotovou armádu a na horu Huashan, na které v únoru sice teda asi zmrzneme, ale neva. 

Tož tak se teď mám, užívám si to všechno na 100%,

Vanďous

Tianjin

Název článku je trochu mimo, uznávám, protože v rámci našeho business tripu jsme se do samotného města ani nedostali. Snobbish hotel se vznešeným názvem se nacházel... Kolikže to bylo? 40 km od samotného města Tianjin. Byl postavený poeticky řečeno uprostřed pouště. Prostě uprostřed ničeho. Kolem areálu hotelu nebylo NIC. Vůbec nic. Nedalo se ani jít se někam projít, protože poblíž byla jen dálnice a jinak prostě a jednoduše nic. Ale areál hotelu byl dost velký, takže iluze byla dokonalá. Člověk vlastně nikam a nic nemusel. 

V Tianjinu byla hezká kosa, -10 a zamrzlé jezero. Brrr zima už je fakt tady. 

Zalívání kytkám očividně prospívá

Takže jak to vlastně bylo s tímhletím business tripem úplně od začátku? Na začátku se mě kamarád Zdeněk zeptal, jestli nechci jít vyzkoušet starý známý všeobecně platný model víceméňe imaginárního business tripu. Všechno zaplaceno, pojedu na výlet a za to budu muset šaškovat na business meetingu. A že jestli chci, že si mám ještě někoho k sobě sehnat. Nakonec jsme jeli se Zdeňkem sami dva. Plus další lidi, jel nás z Pekingu celý autobus, nejsem si jistá, kolik nás bylo "fejkovních" businessmanů a kdo tam fakt jel za businessem. To se mi nějak nepodařilo plně rozluštit. 

Takže teda v pondělí po obědě jsme se Zdeňkem a jeho kamarádem vzali tágo na letiště, kde jsme se setkali s ostatníma a jeli busem do Tianjinu. Bohužel Tianjin je tak blízko, že "all paid trip" nezahrnoval letenku. Cesta do Tianjinu trvala nějaké 2-3 hoďky. Cestou autobusem jsem se ještě domlouvala se spolužákem Lukášem z Prahy, že půjdeme společně očíhnout novou českou hospodu v Tianjinu. To jsem ještě nevěděla, že ve městě vlastně vůbec nebudeme. Takže hospoda snad příště. V hotelu jsme dostali každý svůj velký pokoj s obrovskýma postelema, krásnou koupelnou s vanou a tak. Oproti švábospršce na koleji příjemná změna a dejme tomu early christmas for me. Postel přímo vyzývala ke skákání, tak mi to samozřejmě nedalo... O vaně ani nemluvím, v té jsem oba dny strávila tak hodinu až dvě. A to jídlo? To mi bylo blbé fotit, tak jsem jen nasávala tu nádheru očima a chuťovýma buňkama. Evropská snidaně? Vánoce opět. Čerstvé wafle, pečivo, máslo, šunky... Ach, domove. Jojo, je to se mnou bída. Ale pořád miluju čínskou kuchyni. Jen někdy není na škodu přičichnout trochu domovu. Fajn bylo, že součástí oběda a večeře bylo neomezené množství piva a vína. Už míň fajn bylo, že nás personál oba večery vyhodil kolem 9té večerní a hotel jaksi nedisponoval žádným barem. Wtf, Číno?! Tak jsme nakoupili draze piva na recepci (malá flaška za 20 rmb, achjo) a popíjeli v lobby nebo u někoho na pokoji. A taky jsme šli otestovat hotelový bazén.

Koupelna za sklem je teď děsně in

Celá kniha jen o hotelu

Dost pekelný byl taky čas snídaně od 6:50 do 7:50, to by někteří typu můj brach snídani s přehledem vynechali. Po snídani jsme jeli do konferenčního centra, kde jsme teda měli dvě hoďky šaškovat a pak jsme to otočili zase zpět do hotelu. Basically jsme museli předstírat, že jsme zástupci nějakých imaginárních import-export firem a nechávat si vnucovat různé produkty. A samozřejmě nic nekupivat. Měla jsem dokonce fejkovní vizitky, kterě jsem vesele rozdávala.

A teď ta velká otázka - proč to všechno? Co já vím, někdo tvrdí, že proto, aby Číňani vypadali hustě na meetingu, že tam mají dostatek cizinců. Já nevím. Tak asi jo, no. Během toho, co mi byly představovány produkty od nějakých sladkostí a žvýkaček (naštěstí jsem dostala vzorky, aspoň nějaká zábava) přes lithiové baterky a sportovní vybavení až po porcelánové a mramorové kachle nebo ocelové trubky, jsem byla několikrát vyrušena žádostí o interview, fotku a (falešnou) vizitku. Interview do místních novin. Omg ze začátku jsem se cítila fakt blbě a moc mi to lhaní nešlo, ale pak už jsem vynalezla určitý pattern a lhala jsem jako když tiskne. Kolik kontejnerů ročně vyvážíte a tak. :D Nejlepší produkt vyhrály barevné kondomy čínských velikostí, které byly nabízeny kamarádovi. Mně už tak cukaly koutky, když mi všechny ty produkty nabízeli, ješte tak aby mi nabízeli kondomy, to už bych se asi neudržela. Kamarád samozřejmě dostal vzorky na vyzkoušení. Někdo bonbóny, někdo kondomy. Tož tak. 

Ovšem zkušenost je to parádní. Člověk získal kontakty na různé lidi a tak. Po meetingu byla opět volná zábava, královský oběd, královský šlofíček a královská vana. Pak msme se šli se Zdeňkem a ještě jedním kamarádem projít po komplexu hotelu. Jedním slovem - impressive. Všechno postaveno z nuly, uměle - jezírka, ostrovy. Vlastně i celé okolí, to jsem chtěla zmínit. Tianjin očividně plánuje velkou urbanizaci nebo ho jen baví zbytečně utrácet peníze, to jsem neodhalila. Do konferenčního centra jsme totiž jeli hotovým městem duchů. Samé nové budovy, a úplně prázdné, celé nové město. A nikdo a nic v něm. Budovama šlo vidět skrz naskrz. To by mě zajímalo, koho a kdy tam kdo plánuje nastěhovat. Zvláštní, opravdu zvláštní a strašidelné. 

Businessu zdar,

Vanda

Letní palác a 798 Art District

(Článek byl napsán včera, mého času vlastně už předevčírem, nebylo možné ho publikovat, blogger stávkuje)... Tak za mnou do Pekingu zavítala moje drahá pražská spolužačka Markéta, která se jinak nachází v Qingdau. Dali jsme opět menší sinologickou reunion i s Alis a Honzou a čínskými bohemisty Luďkem a Helčou. Šli jsme na téměř všemi milovaný hotpot, i s Markétiným přítelem Markem. Já bych se hotpotu mohla užrat, jde prostě o hrnec plný neustále vaříci polévky uprostřed stolu, do kterého si každý naháže a následně vyloví a sní, co mu hrdlo ráčí. Já mám nejradši hovězí maso, všelijaké nudle, tofu, brambory a různé zeleniny, ale dávají se do něj i surimi tyčinky, kuličky tvarované z nějaké rybí hmoty (radši nevědět) a tak vůbec všechno možné. 

Společně s Markétou a Markem jsme šli na druhý den do Letního paláce. Sice jsem v něm už byla dvakrát, ale Letní palác fakt můžu, tak jsem prostě šla znova. Naposledy bylo šílené vedro. A tentokrát byla šílená kosa. Ani ne tak zima jako taková, ale strašně foukalo, a u toho jezera se to ještě znásobilo, takže bylo doslova mrazivo. Čepice a rukavice byly must-have.

Letní palác byl postaven jako letní sídlo pro císaře. Uchylovali se do něj, když v Zakázaném městě začalo být nesnesitelné vedro. Areál Letního paláce zabírá 2,9km2 a 2,2 km2 z toho zabírá jezero Kunming, jež bylo postaveno uměle a "vybagrovaná" půda byla použita ke stavbě Hory dlouhověkosti, na kterém stojí asi nejznámější budova celého komplexu - Věž buddhistické vůně (nejsem si jistá tímto překladem, našla jsem ho na internetu, hedvabnastezka.cz tvrdí Síň Pálení Kadidla Buddhovi, což mi přijde ještě divnější), která je postavena na 20 m hlubokém kamenném základě a sahá do vyšky 41 m. Ve své dřívejši podobě byl zbudován už ve 12. století, dnešní podoba je z doby dynastie Qing, z doby vlády císaře Qianlonga (18. století).

Povšimněte si prosím "APECOvsky" modrého nebe - během setkání lídrů APEC prý byly vypnuty továrny, a tak se udělalo krásně. Pak je zas zapli a zas tu máme ten hnusosmog.

Jak se tak pomalu do Pekingu vkrádá zima, nutnost vyměnit koženou bundu za něco teplejšího mě naučila nakupovat na šíleném čínském nákupním webu taobao.com - je tam fakt všechno. Koupila jsem si pořádně dlouhý kabát. Shodou okolností jsem si ho koupila ve slavný čínský "singles day", který je 11.11. a vyznačuje se mimojiné tím, že weby jako taobao srážejí ceny na směšná minima. A lidi nakupovali. A lámali rekordy... A nedostatek velikostí obuvi v čínských kamenných obchodech mě donutil si z taobao objednat i boty, tak se teď třesu strachy, co z toho nakonec vyleze. Ve všech kamenných obchodech to bylo vzdycky stejné - jaké máte největší dámské číslo bot? 39 nebo 40. No tak davaj. Malééééééé.... Když jsem řekla, že potřebuju aspoň 41, v Číně možná i 42, tak se vždycky podívali na moje nohy, jako jestli si nevymýšlím a pak jen řekli, že nemají...

Na kolejích už nám konečně zapli topení, takže teď si tu zevlím jen v tričku. Krása. K tomuto bych měla jeden tematický obrázek. Jak to funguje na jihu Číny - vlevo, a jak na severu. Je pravda, že před chvílí jsem dojedla zmrzlinu, kterou mi Jarka donesla. :D Na jihu Číny sice není taková zima, ale zároveň tam timm pádem vůbec nemají topení, což je celkem průser.

S kamarádkama Moon z Koreje a Elizabeth z Jižního Súdánu jsme byli na večeři s naší kamarádkou Solou z Tibetu a jejím sympatickým tatínkem, který má perfektní angličtinu a pracuje jako turistický průvodce. Tatínek se velice zapáleně účastnil našich švihlých konverzací, kdy se témata pohybovala zhruba v rozmezí civilizační nemoci, zkrášlování těl, tetování, piercingy, až po studium a běžnější záležitosti. Taky jsme se dozvěděli, že Tibeťané nesmějí opustit Čínu, ale naše kamarádka Sola studuje na univerzitě angličtinu a s očvividně vzdělanými a osvícenými rodiči věří v lepší zítřky. 

Další zprávy z poslední doby - odeslala jsem přihlášku na druhý semestr na Hangzhou Normal University, takže to vypadá, že se budu na jaro stěhovat. Je to sice ještě daleko, ale těším se na nová místa, lidi, zkušenosti. Peking je moje láska, ale chci poznat i další místa. Lidi mi budou chybět, to vím už teď, ale skuteční přátelé přece zůstanou. Takže někdy na konci února nebo začátkem března se z Pekingu vypařím. Bavila jsem se s kamarádkou mojí kamarádky a očividně se je na co těšit, výuka jazyka je prý také kvalitní, no a taky budu mít za levnějc mnohem hezčí pokoj, sama pro sebe, se svojí koupelnou s evropským záchodem. To už nebude takova pravá kolejní exotika. :-)

Minulý týden u nás na univerzitě probíhaly půlsemestrální zkoušky, fujtajbl. Jedna gramatická písemná zkouška, ústní zkouška a zkouška z poslechu a čtení. Takže minulý týden jsem hlavně šrotila a zkouškovala, a tož tak snad mám všechny zkoušky a do konce ledna mám od zkoušek trošku pohov snad. Ale je fajn, že nás donutili takhle v půlce se na všechno pořádně podívat, zopáknout, naučit. 

Takže v sobotu jsme zkoušky náležitě zajedli hotpotem u Sachiko a zapili tequilama v open baru v jednom ze zdejších klubů.

V neděli jsme vyrazili na další z téměř již tradičních nedělních výletů do 798 Art Districtu tady v Pekingu. Kromě toho, že jsem měla v neděli tříměsíční výročí v Pekingu, tak i po těch třech měsících je v Pekingu pořád co objevovat. 798 Art District je komplex starých vojenských továren, ve kterých jsou dnes všemožné galerie, restaurace a kavárny. Komplex byl postaven v 50. letech za spolupráce Východního Německa a Číny. Dnes jsou v galeriích k vidění hlavně moderní obrazy, fotografie a sochy. I pokud člověk neholduje umění, stojí za to se do 798 podívat už kvůli té "european-like" atmosféře. A galerie vůbec nevystavují pro mě coby laika nijak nestravitelné umění, většina mě moc bavila. 

Industriální kouzlo Art Districtu.

Člověk tam narazí na všechno možné.

Taková správná evropská hipstr kavárna.

Fotky dodám, zase pendluju mezi psaním článku na iPadu a uploadováním fotek z pc.

Krásný den,

Vanda

Vaření a Zakázané město

Od 7. do 12.11. máme my, pekingští stdenti, jako jediní z celé Číny, prázdniny. Třikrát hurá. Díky setkání zástupců zemí APEC. Jak tak na mě doléhá ten čínský styl učení, tak se mi do školy chce čím dál tím míň, takže prázdniny přišly v nejvyšší čas na to, abych zase nabrala nové nadšení pro studium. Možná. A jelikož to Jarka moc hrotí a učí se po nocích při rozsvíceném (rožlém) světle (zářivce, ne lampičce), tak já i přes to, že mám v uších špunty a na očích tu znamenitou věc, která udělá tmu i z bílého dne, tak nemůžu spát, a pak mám ráno velký problém vstát. Občas taky nevstanu. :D Shit happens. 

Dohodli jsme se, že v pátek budeme vařit u Sachiko. Tak jsem přemýšlela, jaké ingredience na jaké české jídlo by se tu daly splašit. Tak jsem nakonec udělala paprikáš (maďarský, jak mi sdělila mamča :D ), ale kuře na paprice by se dalo považovat za dostatečně české jídlo, ne? Nebo československé v případě naší domácnosti, no a Slovensko už k Maďarsku nemá tak daleko. :D Tak dejme tomu. Akorát sladkou papriku jsem teda fakt nesehnala, to se v Číně asi prostě nevede. Tak to bylo trošku pálivé, na čínské poměry vůbec, pro dominikánské chuťové buňky až moc. Stolovalo se samozřejmě v čínském stylu - všechno jídlo uprostřed a každý si bral ze všeho do své misky. Což znamená, že jsme česko-slovensko-maďarský paprikáš jedli čím? No hůlkama. A vařila jsem ho v čem? No ve woku. Multikulti.

A v televizi čínský film, který se odehrává v Praze. Pohled z Letné. :-) homesickness level extreme

Pak jsem udělala ješte nejjednodušší banánové lívance. A koupila k nim importovanou nutellu drahou jak sviň. Když už, tak už.

Sachiko udělala úžasné japonské krevety s listovým salátem s rajčaty a pikantní omáčkou. My jsme to se Zdeňkem zhodnotili, že to byla taková ďábelka, mňam. Číňanka Ling udělala vepřové s paprikou a rýži s bramborama (dohromady, wtf), pak jsme měli ještě z restaurace kuře Gongbao (yep, kungpao), pikantní rybu a ještě něco, co neumím pojmenovat, nějaký dušený listový salát - ble a ještě jakési pikantní paprikově zlo. A navíc tím, že jsem vařila a očumovala, jak se vaří ostatní věci - hlavně krevety, tak jsem samozřejmě v průběhu ochutnávála, a pak když jsem to všechno viděla na stole, tak už jsem samozřejmě vůbec neměla hlad. Bylo nás na to 7 a nesnědli jsme to ani zdaleka.

No a jelikož v pátek bylo volno, tak před vařením jsme celé dopoledne a značnou část odpoledne strávili v Zakázaném městě. Setkali jsme se v 9 ráno u naší školy a než jsme se dodrbali do centra, bylo 10 pryč. Pak jsme si museli vystát frontu na přechod pro chodce, abychom mohli přejít a projít security checkem a vstoupit na Náměstí nebeského klidu. Creepy. 

Ona fronta.

Ve frontě jsme strávili pěknou půlhodinku minimálně. A jelikož naše kamarádka Nadia nemá ráda místa stísněná z důvodu velkého množství lidí, tak jsem čekala, kdy odpadne. Proč takový člověk jezdí do Číny? Do Pekingu? Do Zakázaného města? No idea. 

Tak jsme se postupně prokousávali až k bráně Nebeského klidu, která tvoří vchod do Zakázaného města.

A teď, kudy přejít tu desetiproudovku?!

Zakázané město je komplex 980 palácových budov. Legenda praví, že v Zakázaném městě je 9 999 místností. Rozkládá se na ploše 720 000 metrů čtverečních. Od něj se prstencovitě odvíjejí městské okruhy. Jeho stavba započala v roce 1406 za dynastie Ming a trvala 14 let. Celé Zakázané město bylo ze dřeva, takže neustále hrozily požáry, což bylo opatřeno velkými nádobami na vodu, které sloužily těmto účelům. 

Za dynastie Qing bylo téměř celé zrekonstruováno. Zpřístupněno veřejnosti bylo až v roce 1925. Během čínsko-japonské války si Japonci nakradli. Pak něco vrátili. Pak to zas ukradl Čankajšek a odvezl na Taiwan, když zdrhal před komunisty, nějaké předměty ze Zakázaného města jsou dodnes k vidění v Národním muzeu v Taipei. Zakázané město bylo také velmi poničeno během Kulturní revoluce. Je obehnáno téměr 8 metrů vysokou zdí a vodním příkopem. V roce 1987 bylo zpřístupněno vůbec poprvé filmařům pro natočení mého oblíbeného filmu Poslední cisař. Většina střech palácových budov je ze žlutých tašek, protože žlutá je barva císaře. 

V pátek byla dost dobrá kosa, možná proto, nebo asi i proto, že byl pracovní den a letní sezóna skončila, nebylo Zakázané město přeplněné. I když fronta na lístky napovídala pravý opak. Jelikoź koncem října končí sezóna, cena vstupenek je snížená na 20 rmb pro studenty.

 

Fronta vypadala strašidelně, ale nakonec jsme lístky měli v ruce za cca 10-15 minut.  A lidí vevnitř opravdu nebylo tolik jako loni začátkem července, když bylo 30 stupňů. Ale upřímně, tohle počasí bylo pro návštěvu lepší. Protože tam se člověk před slunkem neschová, žádné stromy, nic. Tak jsme si to hezky v klidu prošli, pofotili... Je škoda, že do budov se nedá jít dovnitř, jen nakouknout dovnitř na starý císařský trůn a zase jít o dům dál. Ale jako zatím všechno, je to dechberoucí kus čínské historie. Potulovat se tam, kudy kdysi poponášeli císaře a císařovnu... 

Celebrity style photo si Číňani na závěr nemohli odpustit :-)

Vanda