Letní palác a 798 Art District

(Článek byl napsán včera, mého času vlastně už předevčírem, nebylo možné ho publikovat, blogger stávkuje)... Tak za mnou do Pekingu zavítala moje drahá pražská spolužačka Markéta, která se jinak nachází v Qingdau. Dali jsme opět menší sinologickou reunion i s Alis a Honzou a čínskými bohemisty Luďkem a Helčou. Šli jsme na téměř všemi milovaný hotpot, i s Markétiným přítelem Markem. Já bych se hotpotu mohla užrat, jde prostě o hrnec plný neustále vaříci polévky uprostřed stolu, do kterého si každý naháže a následně vyloví a sní, co mu hrdlo ráčí. Já mám nejradši hovězí maso, všelijaké nudle, tofu, brambory a různé zeleniny, ale dávají se do něj i surimi tyčinky, kuličky tvarované z nějaké rybí hmoty (radši nevědět) a tak vůbec všechno možné. 

Společně s Markétou a Markem jsme šli na druhý den do Letního paláce. Sice jsem v něm už byla dvakrát, ale Letní palác fakt můžu, tak jsem prostě šla znova. Naposledy bylo šílené vedro. A tentokrát byla šílená kosa. Ani ne tak zima jako taková, ale strašně foukalo, a u toho jezera se to ještě znásobilo, takže bylo doslova mrazivo. Čepice a rukavice byly must-have.

Letní palác byl postaven jako letní sídlo pro císaře. Uchylovali se do něj, když v Zakázaném městě začalo být nesnesitelné vedro. Areál Letního paláce zabírá 2,9km2 a 2,2 km2 z toho zabírá jezero Kunming, jež bylo postaveno uměle a "vybagrovaná" půda byla použita ke stavbě Hory dlouhověkosti, na kterém stojí asi nejznámější budova celého komplexu - Věž buddhistické vůně (nejsem si jistá tímto překladem, našla jsem ho na internetu, hedvabnastezka.cz tvrdí Síň Pálení Kadidla Buddhovi, což mi přijde ještě divnější), která je postavena na 20 m hlubokém kamenném základě a sahá do vyšky 41 m. Ve své dřívejši podobě byl zbudován už ve 12. století, dnešní podoba je z doby dynastie Qing, z doby vlády císaře Qianlonga (18. století).

Povšimněte si prosím "APECOvsky" modrého nebe - během setkání lídrů APEC prý byly vypnuty továrny, a tak se udělalo krásně. Pak je zas zapli a zas tu máme ten hnusosmog.

Jak se tak pomalu do Pekingu vkrádá zima, nutnost vyměnit koženou bundu za něco teplejšího mě naučila nakupovat na šíleném čínském nákupním webu taobao.com - je tam fakt všechno. Koupila jsem si pořádně dlouhý kabát. Shodou okolností jsem si ho koupila ve slavný čínský "singles day", který je 11.11. a vyznačuje se mimojiné tím, že weby jako taobao srážejí ceny na směšná minima. A lidi nakupovali. A lámali rekordy... A nedostatek velikostí obuvi v čínských kamenných obchodech mě donutil si z taobao objednat i boty, tak se teď třesu strachy, co z toho nakonec vyleze. Ve všech kamenných obchodech to bylo vzdycky stejné - jaké máte největší dámské číslo bot? 39 nebo 40. No tak davaj. Malééééééé.... Když jsem řekla, že potřebuju aspoň 41, v Číně možná i 42, tak se vždycky podívali na moje nohy, jako jestli si nevymýšlím a pak jen řekli, že nemají...

Na kolejích už nám konečně zapli topení, takže teď si tu zevlím jen v tričku. Krása. K tomuto bych měla jeden tematický obrázek. Jak to funguje na jihu Číny - vlevo, a jak na severu. Je pravda, že před chvílí jsem dojedla zmrzlinu, kterou mi Jarka donesla. :D Na jihu Číny sice není taková zima, ale zároveň tam timm pádem vůbec nemají topení, což je celkem průser.

S kamarádkama Moon z Koreje a Elizabeth z Jižního Súdánu jsme byli na večeři s naší kamarádkou Solou z Tibetu a jejím sympatickým tatínkem, který má perfektní angličtinu a pracuje jako turistický průvodce. Tatínek se velice zapáleně účastnil našich švihlých konverzací, kdy se témata pohybovala zhruba v rozmezí civilizační nemoci, zkrášlování těl, tetování, piercingy, až po studium a běžnější záležitosti. Taky jsme se dozvěděli, že Tibeťané nesmějí opustit Čínu, ale naše kamarádka Sola studuje na univerzitě angličtinu a s očvividně vzdělanými a osvícenými rodiči věří v lepší zítřky. 

Další zprávy z poslední doby - odeslala jsem přihlášku na druhý semestr na Hangzhou Normal University, takže to vypadá, že se budu na jaro stěhovat. Je to sice ještě daleko, ale těším se na nová místa, lidi, zkušenosti. Peking je moje láska, ale chci poznat i další místa. Lidi mi budou chybět, to vím už teď, ale skuteční přátelé přece zůstanou. Takže někdy na konci února nebo začátkem března se z Pekingu vypařím. Bavila jsem se s kamarádkou mojí kamarádky a očividně se je na co těšit, výuka jazyka je prý také kvalitní, no a taky budu mít za levnějc mnohem hezčí pokoj, sama pro sebe, se svojí koupelnou s evropským záchodem. To už nebude takova pravá kolejní exotika. :-)

Minulý týden u nás na univerzitě probíhaly půlsemestrální zkoušky, fujtajbl. Jedna gramatická písemná zkouška, ústní zkouška a zkouška z poslechu a čtení. Takže minulý týden jsem hlavně šrotila a zkouškovala, a tož tak snad mám všechny zkoušky a do konce ledna mám od zkoušek trošku pohov snad. Ale je fajn, že nás donutili takhle v půlce se na všechno pořádně podívat, zopáknout, naučit. 

Takže v sobotu jsme zkoušky náležitě zajedli hotpotem u Sachiko a zapili tequilama v open baru v jednom ze zdejších klubů.

V neděli jsme vyrazili na další z téměř již tradičních nedělních výletů do 798 Art Districtu tady v Pekingu. Kromě toho, že jsem měla v neděli tříměsíční výročí v Pekingu, tak i po těch třech měsících je v Pekingu pořád co objevovat. 798 Art District je komplex starých vojenských továren, ve kterých jsou dnes všemožné galerie, restaurace a kavárny. Komplex byl postaven v 50. letech za spolupráce Východního Německa a Číny. Dnes jsou v galeriích k vidění hlavně moderní obrazy, fotografie a sochy. I pokud člověk neholduje umění, stojí za to se do 798 podívat už kvůli té "european-like" atmosféře. A galerie vůbec nevystavují pro mě coby laika nijak nestravitelné umění, většina mě moc bavila. 

Industriální kouzlo Art Districtu.

Člověk tam narazí na všechno možné.

Taková správná evropská hipstr kavárna.

Fotky dodám, zase pendluju mezi psaním článku na iPadu a uploadováním fotek z pc.

Krásný den,

Vanda

Vaření a Zakázané město

Od 7. do 12.11. máme my, pekingští stdenti, jako jediní z celé Číny, prázdniny. Třikrát hurá. Díky setkání zástupců zemí APEC. Jak tak na mě doléhá ten čínský styl učení, tak se mi do školy chce čím dál tím míň, takže prázdniny přišly v nejvyšší čas na to, abych zase nabrala nové nadšení pro studium. Možná. A jelikož to Jarka moc hrotí a učí se po nocích při rozsvíceném (rožlém) světle (zářivce, ne lampičce), tak já i přes to, že mám v uších špunty a na očích tu znamenitou věc, která udělá tmu i z bílého dne, tak nemůžu spát, a pak mám ráno velký problém vstát. Občas taky nevstanu. :D Shit happens. 

Dohodli jsme se, že v pátek budeme vařit u Sachiko. Tak jsem přemýšlela, jaké ingredience na jaké české jídlo by se tu daly splašit. Tak jsem nakonec udělala paprikáš (maďarský, jak mi sdělila mamča :D ), ale kuře na paprice by se dalo považovat za dostatečně české jídlo, ne? Nebo československé v případě naší domácnosti, no a Slovensko už k Maďarsku nemá tak daleko. :D Tak dejme tomu. Akorát sladkou papriku jsem teda fakt nesehnala, to se v Číně asi prostě nevede. Tak to bylo trošku pálivé, na čínské poměry vůbec, pro dominikánské chuťové buňky až moc. Stolovalo se samozřejmě v čínském stylu - všechno jídlo uprostřed a každý si bral ze všeho do své misky. Což znamená, že jsme česko-slovensko-maďarský paprikáš jedli čím? No hůlkama. A vařila jsem ho v čem? No ve woku. Multikulti.

A v televizi čínský film, který se odehrává v Praze. Pohled z Letné. :-) homesickness level extreme

Pak jsem udělala ješte nejjednodušší banánové lívance. A koupila k nim importovanou nutellu drahou jak sviň. Když už, tak už.

Sachiko udělala úžasné japonské krevety s listovým salátem s rajčaty a pikantní omáčkou. My jsme to se Zdeňkem zhodnotili, že to byla taková ďábelka, mňam. Číňanka Ling udělala vepřové s paprikou a rýži s bramborama (dohromady, wtf), pak jsme měli ještě z restaurace kuře Gongbao (yep, kungpao), pikantní rybu a ještě něco, co neumím pojmenovat, nějaký dušený listový salát - ble a ještě jakési pikantní paprikově zlo. A navíc tím, že jsem vařila a očumovala, jak se vaří ostatní věci - hlavně krevety, tak jsem samozřejmě v průběhu ochutnávála, a pak když jsem to všechno viděla na stole, tak už jsem samozřejmě vůbec neměla hlad. Bylo nás na to 7 a nesnědli jsme to ani zdaleka.

No a jelikož v pátek bylo volno, tak před vařením jsme celé dopoledne a značnou část odpoledne strávili v Zakázaném městě. Setkali jsme se v 9 ráno u naší školy a než jsme se dodrbali do centra, bylo 10 pryč. Pak jsme si museli vystát frontu na přechod pro chodce, abychom mohli přejít a projít security checkem a vstoupit na Náměstí nebeského klidu. Creepy. 

Ona fronta.

Ve frontě jsme strávili pěknou půlhodinku minimálně. A jelikož naše kamarádka Nadia nemá ráda místa stísněná z důvodu velkého množství lidí, tak jsem čekala, kdy odpadne. Proč takový člověk jezdí do Číny? Do Pekingu? Do Zakázaného města? No idea. 

Tak jsme se postupně prokousávali až k bráně Nebeského klidu, která tvoří vchod do Zakázaného města.

A teď, kudy přejít tu desetiproudovku?!

Zakázané město je komplex 980 palácových budov. Legenda praví, že v Zakázaném městě je 9 999 místností. Rozkládá se na ploše 720 000 metrů čtverečních. Od něj se prstencovitě odvíjejí městské okruhy. Jeho stavba započala v roce 1406 za dynastie Ming a trvala 14 let. Celé Zakázané město bylo ze dřeva, takže neustále hrozily požáry, což bylo opatřeno velkými nádobami na vodu, které sloužily těmto účelům. 

Za dynastie Qing bylo téměř celé zrekonstruováno. Zpřístupněno veřejnosti bylo až v roce 1925. Během čínsko-japonské války si Japonci nakradli. Pak něco vrátili. Pak to zas ukradl Čankajšek a odvezl na Taiwan, když zdrhal před komunisty, nějaké předměty ze Zakázaného města jsou dodnes k vidění v Národním muzeu v Taipei. Zakázané město bylo také velmi poničeno během Kulturní revoluce. Je obehnáno téměr 8 metrů vysokou zdí a vodním příkopem. V roce 1987 bylo zpřístupněno vůbec poprvé filmařům pro natočení mého oblíbeného filmu Poslední cisař. Většina střech palácových budov je ze žlutých tašek, protože žlutá je barva císaře. 

V pátek byla dost dobrá kosa, možná proto, nebo asi i proto, že byl pracovní den a letní sezóna skončila, nebylo Zakázané město přeplněné. I když fronta na lístky napovídala pravý opak. Jelikoź koncem října končí sezóna, cena vstupenek je snížená na 20 rmb pro studenty.

 

Fronta vypadala strašidelně, ale nakonec jsme lístky měli v ruce za cca 10-15 minut.  A lidí vevnitř opravdu nebylo tolik jako loni začátkem července, když bylo 30 stupňů. Ale upřímně, tohle počasí bylo pro návštěvu lepší. Protože tam se člověk před slunkem neschová, žádné stromy, nic. Tak jsme si to hezky v klidu prošli, pofotili... Je škoda, že do budov se nedá jít dovnitř, jen nakouknout dovnitř na starý císařský trůn a zase jít o dům dál. Ale jako zatím všechno, je to dechberoucí kus čínské historie. Potulovat se tam, kudy kdysi poponášeli císaře a císařovnu... 

Celebrity style photo si Číňani na závěr nemohli odpustit :-)

Vanda

Sanlitun Halloween a výlet na Badachu

Do Pekingu dorazil podzim. A je krásný, protože je pořád nádherné počasí, vlastně si nepamatuju, kdy v Pekingu naposledy pršelo (teď to určitě zakřiknu, ale nemůžu se nepochlubit). Listí se barví a padá, plná zaměstnanost zaručuje, že to spadané listí někdo neustále zametá a uklízí. Dnes jsem si taky všimla, že je vypuštěné univerzitní jezírko. Tak už jen zapnout to topení a zima může přijít. I když venku není nijak mrazivo, tak uvnitř v budovách je prostě chladno. A to nemluvím o netěsnících šoupacích oknech, které byť i jen tu trochu tepla, kterou si tu s Jarkou svojí existencí vyrobíme, okamžitě propustí na svobodu. Říkali, že to zapnou na konci října, ale kdo by jim věřil, takže zatím razím módu vrstvení a popíjení horkého čaje. Chryzantémového, mňam. Ten je prej dobrý v létě na ochlazení. No já nevím, ale mně docela pomáhá na zahřátí.

Škola začíná být těžce rutinní, chinese style se projevuje. Člověk tam ani nemusí být - jako já v pondělí třeba - a stejně ví, co se dělo, aniž by se někoho musel ptát. Když jsem se v pondělí vzbudila, tak jsem si řekla, že si dočtu text z učebnice, který oni určitě ten den dodělali. Další hodina téhož předmětu byla dnes a ukázalo se, že jsem těžce napřed, protože text jsme dočetli teprve dnes. Hm. Číst text pětkrát dokola dokážu i sama doma, ale je pravda, že v té škole mě k tomu donutí. Sama od sebe bych text 5-10x asi nečetla. Ale neříkám, že tento způsob výuky je špatný, to vůbec ne. Člověk si říká, že do nás tlačí nějakou random slovní zásobu, ale pak si všimne, že ta slovíčka rozpoznává na cedulích na ulici, v obchodech a tak. Sice to do nás nervou takovým způsobem, jako do úplných začátečníků, ale i tak je to celkem mazec. Možná mi trochu chybí diktáty a každotýdenní testy jako má Jarka, to by mě donutilo makat ještě víc, ale i tak se učím slovíčka a snažím se v tom neztrácet. Na zábavnosti vyučovacím hodinám nepřidává ani to, že učebnice jsou taky zoufale čínské - projedeme slovíčka, přečteme mockrát text, máme/nemáme dotazy, projedeme gramatiku a patterns, cvičení buď dostaneme za úkol nebo je děláme ve škole, a už je tu zas další lekce a všechno znova kolem dokola - slovíčka, text, výklad gramatiky, cvičení,... Pro dokonalý výsledek opakujte po dobu 5 měsíců. :D nejhorší na tom je, že i ta cvičení jsou jak přes kopírák, jenom se tam vždy aplikuje gramatika a patterns dané lekce. D'oh!

Ale jinak parádička, pokud to čte nějaký student, pořád BLCU doporučuju všema deseti! 

V pátek se slavil Halloween, který jsem v Česku nikdy neslavila, ale nikdy není pozdě začít. Costume party jsem taky nikdy neprovozovala a žádný kostým jsem kupovat nechtěla, i když výběr byl široký, kamarádky Sachiko a Felicia si kostým nechaly za 50-60 rmb ušít. Not bad. No každopádně, za co jiného jsem mohla jít já, než za zebru, žejo. Moje srdcovka. Všichni jsme si zmachlili tváře (jenom zebra zabrala 1,5 h) a vyrazili do víru velkomegaměsta. Původně jsme chtěli jít na legendární halloweenskou subway party, která spočívá v tom, že se plno namaškařeńch lidí sejde v daný čas v dané stanici, nastoupí se a jezdí se furt dokola po okružní lince, vlastní chlast s sebou. Spunds fun. Ale v den D se všude objevily zprávy, že to policie zakázala a že masky do metra pouštět nebudou a že budou zatýkat. Tak jsme to nechtěli pokoušet a radši jsme jeli do barové vesničky v centru Pekingu - Sanlitun.

Sanlitun je nákupní a barová/klubová vesnička. Od konce 20. století prošla velkými úpravami a před Olympiádou 2008 byla zavřena největší doupata. Dnes to tam vypadá hodně zápaďácky, dojem domresluje největší obchod Adidas na světě a další zápaďácké obchody - opravdový Apple, Starbucks, American Apparel, atd. To je ta nákupní část, ta nás večet moc nebrala. Náš cíl byla barová ulička se spoustou alkoholu, pouličního jídla a tak dále. Ideální. Pro začátek jsem začala hot dogem - první, co jsem v Číně. :D Samozřejmě ten "rohlík" byl sladký (chinese style), a takový jako nafouknutý vzduchem. Když jsem ten rohlík zmáčkla, tak se okamžitě vrátil do původního stavu. To tak pro začátek, pak jsem si dala hezky mastnou pouliční placku. A ano, i na pouliční ujgurské špízy a chléb nang došlo, dlouho po půlnoci. 

Jak jinak :D

Naše party parta - v zastoupení Rusko 2 ks, ČR 3 ks, Japonsko 1 ks, Čína 1 ks, Dominikánská republika 1 ks

Zebra žere hotdog. Normálka.

Victoria's secret angel :D náš nový boyfriend... Wait, what? :D

Takže tedy sobota byla klasicky dlouhospací a pak jsem se, světe div se, učila! Vidina nedělního výletu mě donutila učit se i v sobotu. Na neděli jsme si naplánovali výlet do Badachu "8 great sites". Je to park a zároveň komplex osmi buddhistických chrámů. Není to daleko od Fragrant hills, takže výhledy byly opět malebné. Začínáme si totiž myslet, že v neděli ráno vždycky někdo nastříká něco do vzduchu, protože už druhou neděli po sobě bylo nádherně, aby nikdo nekvasil doma a všichni jeli na výlet. Tentokrát to nebylo tak hrozné jako na Fragrant Hills, lidí bylo míň, a bylo to taky moc krásné. Mám ráda atmosféru buddhistických chrámů. Z celého areálu na mě dýchal poklid, hrála potichu krásná hudba, voněly obětní vonné tyčinky a lidi se nemračili, všechno v poklídku. Prošli jsme pár chrámů, a pak jsme se začali škrábat na kopec, abychom si užili výhled. Nahoru opět vedla lanovka, ale nejsme žádný béčka, žejo, takže hezky pěšky. Zato dolů vedla bobová dráha, ale za 60 rmb se nám nechtělo, a tak jsme si to sešlápli i dolů. 

Nejedlé zelí jen tak u cesty

Modlitby a pálení tyčinek

Linguang Temple

Lidové umění v praxi

Peking jako na dlani, akorát škoda, že nám slunko uteklo

Vonná tyčinkospirála

Podzim je krásný, když je krásný aneb to je pohoda, když je pohoda

Asi se ze mě stává patriot či co :D

Škole a výletům zdar,

Vanda