Beijing Language and Culture University

Mám za sebou týden školy. Je to nalejvárna. Ale je to dobré. Školu máme od pondělí do pátku od 8 do 12. Pak chodím na oběd a pak se odpoledne učím, co jsme probrali, slovíčka atd. Hned v pondělí jsme vyfasovali každý pět učebnic, Učebnici zaměřenou tak nějak všeobecně, učebnici na mluvenou čínštinu, na poslech, dvě učebnice na čtení. Vydalo je zdejší univerzitní nakladatelství. Učitelé jsou skvělí, jsou to odborníci. Je v tom cítit takový ten čínský dril, ale já ne tom nevidím nic špatného. Člověk si to prostě zapamatuje, když to stokrát zopakuje. Zapamatuje si ten "pattern" a pak na něj nabaluje a používá to, co se naučil. Naše hlavní paní učitelka shodou okolností učila v Olomouci na Palackého univerzitě a v přidružené Konfuciově Akademii. Po rozřazovacím testu jsme byli umístění do skupinek podle úrovně, skupiny jsou A-F a každé písmeno má ještě devět podskupin. Jsem v C1. A je to docela challenging. A tím, že je tu tolik skupinek, tak je opravdu jednoduché umístit úplně všechny s různou úrovní čínštiny.

Zátiší s jasmínovým čajem a nesmyslně megalomanskou univerzitní budovou

Naše učebnice

Kampus BLCU se nachází v pekingském univerzitním distriktu Haidian, který se nachází na severozápadě města. Škola byla založena v roce 1962, univerzity v Číně celkově nemají takovou tradici jako u nás, všechny pocházejí z dvacátého, maximálně z konce devatenáctého století. BLCU se zaměřuje na výuku jazyků a měla by to být jedna z, pokud ne úplně nejlepší univerzita na výuku čínštiny pro cizince. To, že byla škola založena poměrně nedávno, má mnoho výhod i nevýhod. Super věc je tenhleten kampus. Pokud člověk nechce, tak nemusí vytáhnout paty z kampusu. Je tu opravdu všechno, co člověk potřebuje k životu. Ani nemusí vědět, že je v Pekingu. Nějaké Zakázané město, co je mi po tom, já si žiju hezky izolovaně v kampusu. :-) Jsme opravdu docela izolovaní, dostat se do centra města trvá nejmíň hodinu sockou. Když je špička, a člověk jede taxíkem nebo autobusem, tak je to úplná ztráta času. Metro je sice brutálně napěchované, ale pořád se hýbe, na rozdíl od aut a autobusů.

Kampus je moc hezký, je tu opravdu všechno, co člověk k životu potřebuje. Obchody, knihkupectví, restaurace, bary, naše úžasná (opravdu ji mám ráda) čtyřpatrová menza, park, hřiště, bazén, fitness centrum, další sportoviště a tak dále.


Pokoj mám v pohodě a do té doby než jsem získala srovnání u kamaráda na jiné budově, jsem si myslela, že jako u mě to vypadá všude. Chyba lávky, bohužel. Ale tak... Darovenému koni... Víme. Jsem jednou stipendista, tak mě Číňani šoupli do nejzasiflenější budovy. :D Couž. Ještě donedávna jsem se utěšovala, však co, je tu klid, vyspat se vyspím, postel je v pohodě, nábytek je nový, spolubydlící z JAR je znamenitá... Od té doby jsem na pokoji zabila papučí dva šváby a neteče teplá voda. :D Achjo. Budově číslo 1 se přezdívá Guantanamo. Takže si užívám studentský život naplno. Ale stejně jsem tu strašně moc spokojená a Peking ani tuto univerzitu bych za nic neměnila a pokud to čtou někteří mí mladší spolužáci, co se rozhodují, co a jak a kam příští rok, tak BLCU a Peking rozhodně doporučuju. Miluju Peking. Ale Šanghaj je taky moc hezká.

Pokoj (v počítači ujgurské video Kekeke)

Spršku už známe

Menzovní jídlo - tohle dohromady asi za 15 rmb

Ledový čaj udělaný z čaje. Co je na tom tak těžkého, Nestea a spol?

hromada dobrého menzovního jídla, pro dva asi za 30 rmb

Výhoda jezení hůlkami je, že můžete do toho telefonu čumákovat opravdu furt :D

Dneska máme opět jeden z asi už teda bohužel posledních kraťasových dnů. Myslela jsem si, že už jsou fakt pryč. Ale zase je nádherně, svítí slunce a je teplo. Tak jsme se s Jarkou procházely po kampusu, daly jsme si zmrzlinu a máme se fajnově. Jarka teď akorát spí a já píšu tohleto. Večer bude opět jedna z mnoha ambasádních akcí, tak sbírám síly.

S Jaruš u jezírka v kampusu :-)

Českooooo na BLCU :-)

Jídlo ej kej ej pojďme na "čínu"

8. 9.
Na tento den vyšel Svátek středu podzimu, což je po Jarních svátcích nejdůležitější svátek v Číně. Číňané se scházejí a celé rodiny chodí svátek oslavovat nějakým dobrým jídlem. A jedí se měsíční koláčky pečené speciálně pro tento den, pro tento svátek. Tak my jsme se šli v naší sinologické rodině najíst ke Korejcům. Já, Daiwei, Kuba a jeho Číňanka, později se k nám přidal ještě další člověk. Nejsem žádný expert na různé kuchyně, takže popíšu jen to, co mám z vlastní zkušenosti = netřeba to brát jako bernou minci, můžu se mýlit. Jen bych chtěla říct tolik, "čína" rozhodně není jen jedna kuchyně! Je tu mnoho druhů. Peking se svou slavnou kachnou, provincie Sečuán se svou pálivou kuchyní, provincie Chu-nan se svým smradlavým tofu, provincie Šansi se svými škrábanými nudlemi, Ujguři se svými slavnými rozličnými špízy. To jen tak pro začátek. Čínská kuchyně je velice různorodá. A je pravda, že i v českých čínských restauracích se na to začíná brát ohled, v Praze najdete sečuánskou restauraci, ale najdete tam možná tak jedno nebo několik málo sečuánských jídel a jinak takovou tu klasickou "českou čínu" přizpůsobenou českým chuťovým pohárkům.

Nové poznatky a boření mýtů

Posledních deset dní jsem byla trochu v takové internetové izolaci. Neměla jsem na koleji wifi a v chatrči v centru jsem u sebe neměla počítač. Tak to jdeme dohnat. Určitě bude jeden příspěvek jen o jídle, protože v posledním týdnu jsme neobráželi moc žádné památky, hlavně jsme jedli. Všechno možné. A pečlivě jsem pozorovala a zapisovala všemožné poznatky. Tak tím asi začnu, protože se mi to celkem nakupilo.

Tak tedy pokračování:
6) Číňanky se neholí. Žádnou jsem teda neviděla nahou, ale když si neholí podpaží a nohy, tak pochybuju, že by si holily něco jiného někde jinde.

7) V pračkách je ve valné většině případů pouze studená voda.

8) Když se Číňanů ptáte na cestu, tak většinou nevědí, kde je to, co hledáte. Ale stydí se to přiznat a tak vám buď schválí vámi navrhovanou cestu, pokud máte aspoň dojem, kam jít, anebo vám prostě řeknou „jooo je to hned tady, běž rovně“….

9) Černý čaj se v čínštině řekne červený. A ledový čaj tu má s čajem společného mnohem víc než u nás. Mají ledové wulongy a tak, prostě LEDOVÝ ČAJ. Dnes jsem dostala ledový čaj v půllitru, normálně se v něm máchal sáček kvalitního čer(ve)ného čaje.

Toulky Pekingem, Letní palác a Zeď

OK, tak na koleji zatím pořád nejsem. Když jsem přijela ze Šanghaje a Evi mi odjela do Changsha a chcalo jak sviňa, tak jsem si říkala, co asi tak ksakru budu dělat. Tak jsem se trochu učila, protože bylo fakt hnusně, a tak jsme byli téměř pořád s Jakubem zalezlí doma a nicnedělali (= učili se).

Pár postřehů o Číňanech:
1) Plivou jako prasata. Pořád a všude. Muži i ženy, takovým tím nechutným způsobem, kdy to všechno tahají až odněkud z paty a provádějí u toho přesně takové ty zvuky, které ze sebe ani nedokážu vyloudit, natož to zcela běžně praktikovat na ulici. Co na ulici, ale ve snobské restauraci, prostě všude. I pár zvracejících jedinců jsem potkala. Bez okolků. Co můžu dělat... GET USED TO IT!

2) Číňani - chlapi zbožňujou vystavování svých vydutých pupků na veřejnosti. Nejraději to praktikují tím způsobem, že si vyhrnou tričko nad pupek. Lovely! Časy, kdy si všichni Evropani mysleli, že Asiati nemůžou být tlustí, jsou nenávratně v čoudu. Čím dál víc Číňanů i Číňanek je vyžraných jako prase. Konzumní způsob života dorazil do Číny. GET USED TO IT...

3) Číňani spí všude a pořád a za jakýchkoli okolností. Na lavičkách, na stolech v restauraci po zavíračce a tak vůbec. Únava je svině.

4) V metru ani nikdy jindy a nikde jinde neplatí v Česku a jinde hojně praktikované nepsané pravidlo, že z dopravního prostředku necháme lidi nejdřív vystoupit a až pak se nastupuje. Když se snažím toto praktikovat, jsem do metra natlačena lidmi za mnou. Jo a taky nikdo nikoho nepouští sednout, každý si jen hledí toho, aby si sám sedl a pak už jen hledí do mobilu.

5) Většinu času, co jdu po ulici, většinou koukám do dálky před sebe, protože na ty neustálé pohledy všech jsem si pořád ještě dost dobře nezvykla. Vůbec jim to není blbé, prostě čumí, pomalu jak Kelišová s otevřenou hubou. Když se dost rychle vzpamatují, udělají si i nenápadnou fotku.

Šanghaj a Suzhou

Ve středu ve 3 odpoledne nám jel vlak do Šanghaje, tak jsme si ani nenastavovaly s Evi budík, prostě jsme vstaly, kdy jsme vstaly, sbalily se a vyrazily taxíkem na blízké pekingské jižní nádraží. Taxíkem proto, že Evi už měla s sebou všechny věci a teď už je doufám ve své cílové stanici - Changsha. Nádraží jsou tady obrovská, jako letiště, se vším všudy. Museli jsme i s Honzou projít security checkem, kufr pod rentgen, my přes osobní prohlídku, prostě jako na letišti. Jen se nekonal žádný baggage drop, kufry pěkně s sebou. Na vlak jsme čekali u předem dané gate, jízdenky kontrolovali podle pasu včetně podoby s fotkou (nechápu, jaký to má význam, když jsme přece všichni stejní a ještě fotka v pasu je černobílá a stará :D).
Jednosměrný lístek do Šanghaje stál 553 yuanů, což je tak nějak 1880 kč. Vlak jel 5 hodin, 300 km/h a bylo to super, na palubě full service, akorát ne v ceně jízdenky, takže vcelku normální jídlo se dalo koupit. Za 5 hodin jsme přistáli v Šanghaji, kde na rozdíl od Pekingu byl šílený smog, vršky vyšších budov se ztrácely v té nízké oblačnosti, celkem hnus. Celé dny mi z toho třeštila hlava. Byla tam ale vcelku příjemná teplota, pořád kolem 24 stupňů. Šanghaj je hezká, taková víc evropská asi, je tam čisto, ne tak smradlavo jako v Pekingu - to je ale možná zapříčiněno tím, že v Pekingu zatím bydlím v té staré části v pidi domečku, veřejné záchody, všemožné jídlo, odpadky a tak. Část, kde mám školu, je moc hezká.
Byli jsme se pokochat moderní částí - tzv. Bund se známou televizní věží, jejíž vršek se v horších chvílích ztrácel ve smogu. Prošli jsme se podél řeky, byli jsme zklamaní, že Šanghaj vlastně neleží u moře a nedá se tam koupat, je na řece a ta je pěkně nechutná. Taxikáři v Šanghaji mají kolem svého řidičského místa takovou divnou plastovou kukaň, aby náhodou asi něco od nás nechytili. Taxíky jsou i v Šanghaji docela levné, nástupní sazba kolem 40 kč a kilometr za 7-10 kč přibližně. Takže než se člověk zorientuje v MHD, dá se to. V centru bylo hrozně moc budov evropského stylu, které mi připomínaly třeba Londýn. Jasně, v Pekingu jsou taky normální budovy, mrakodrapy, ale nepřipomínají mi tolik evropské metropole.
Snídaně mi pořád činí celkem velký problém, většinou si dám jenom nějaké ovoce, protože smažené knedlíčky plněné masem či zeleninou nejsou pro můj žaludek ráno to pravé ořechové. Dali jsme si tedy (jak jinak, než) rýžovou kaši s různými ořechy a semínky. Byla moc dobrá, ale jako obvykle toho byl kýbl.
Šli jsme se podívat do staré části města, která jakoby vypadla z obrázkové knížky, která ilustruje představy Evropanů o Číně dodnes - lampiony, typické čínské budovy, křivolaké malebné uličky, ve kterých už ovšem dnes sídlí Starbucks a tak podobně. Navštívili jsme taky zahradu Yuyuan, kde i přes značné množství lidí panoval úžasný klid a ta pravá atmosféra hodná nasávání. :-) Prostě si jen sednout támhle pod 400letý jinan dvoulaločný a kochat se. Nádhera. A to za pouhých myslím myslím 20 yuanů, uznali nám dokonce slevu na ISIC, což není běžné vzhledem k tomu, že ISIC je evropský "světový" výmysl. Tam jsme strávili půl dne a jelikož jsme první půlku prospali, tak byl večer.
Najedli jsme se v úžasné žrací uličce, kde prodávali úplně všechno - ovoce, zeleninu, maso, tofu, mořské potvory, placičky, sladkosti, slanosti, úžasnosti. Dali jsme si od každého něco - nudle, smradlavé tofu, které mi fakt nechutná, jelikož chutná jako gorilí hovno, knedlíčky s masem, které znamenitě stříkaly svou šťávou až na druhou stranu na stolu. Můj prvotní strach ze střevních potíží po loňské špatné zkušenosti opadl, protože zatím jsem fakt v pohodě. A to jím zásadně v pouličních stáncích. Mezi mnohými mňamkami jsem neochutnala kuřecí pařátky a hmyz. Na to fakt zatím nemám žaludek. Všechno postupně, nejdřív veřejné záchody, pak dám možná šanci něčemu dalšímu.
Žrací ulička ústila v uličce, kde se prodávalo naprosto všechno, a hlavně silonky, které jsou tady asi považovány za zboží s nádechem luxusu, a tak se nosí pořád a všude a za všech okolností. Zásadně do sandálů, muži i ženy a zásadně nějakou super barvu, třeba světle modrou.
Další den jsme a) strašně dlouho spali, b) zevlili na wifi v restauraci, c) šli koupit lístky na vlak mně zpátky do Pekingu, na výlet do Suzhou a Evi s Honzou do Changsha. No a zase byla půlka dne v řiti. Pak jsme se dodrbali domů a že půjdeme do židovského města. Za války byla nejen v Šanghaji velká židovská komunita, která proměnila část města k obrazu svému a je to tam moc hezké. Typicky evropské domy z cihel, zase jsem si připadala jako někde v Londýně. Ale hlavní bylo, že jsme do muzea přišli v 16:50 a oni v 5 zavírali, takže nás tam už nepustili. Příště, no... Všeobecně jsou tu památky hrozně krátce otevřené i přes prázdniny, tak do 5/ do 6 maximálně, takže už si dáváme majzla.
V sobotu jsme jeli na výlet do Suzhou, které je pověstné pro své čínské zahrady. Město je moc hezké, až ho budu Kačce závidět. ;-) Je menší, ale ne natolik malé, aby se po něm dalo celý den pochodovat pěšky, ve 4 už jsme byli úplně hotoví. A je to tam takové hezky malebné, zahrady jsou moc krásné, byli jsme v jedné - Lion Grove Garden, která byla menší, ale moc hezká a opět nám uznali slevu na ISIC. Vstupenka stála 20 yuanů. Další, velká zahrada, už byla jiná cenová, studentské vstupné bylo 45 yuanů, tak jsme si řekli, že nemusíme prolézt všechny zahrady v jeden den a šli jsme se podívat na městské hradby procházkou kolem řeky. Hradby byly v období Velkého skoku zničeny a v poslední době byly znova postaveny pro turisty. :-) No jo, který národ si neničí své dědictví... Tou dobou už jsme byli tak unavení, že jsme sotva pletli nohama a to byly teprve 4 hodiny odpoledne a vlak jsme měli až na 19:44. Takže jsme zapadli doplnit tekutiny do čajovny a pak už jsme se pomalu odebrali na nádraží. Čajovna byla taková nijaká, barevné reklamy, židle, vůbec ne tak hezká jako třeba české čajovny. Čajoven tu tak celkově v Číně není asi tolik, kolik by průměrný Čech očekával. V Česku má každé okresní město aspoň jednu čajovnu. Tady vůbec. Musím nějaké objevit.
Při obědě mě napadlo, že se musím zapsat do nějakých kurzů vaření, protože mě to strašně zajímá a mnoho jídel, která bych doma v Česku nepozřela, mi tady chutná a chci se naučit je připravovat. Třeba už zmiňovaná salátová okurka s octem a česnekem. Nebo lilek v nevím přesně jaké úpravě. Fakt jsou ty věci moc dobré a už jsem snědla tolik zeleniny, kolik nesním za rok. Nestěžuju si, moc mi tady chutná, to jídlo je tu úžasné. Tak různorodé. Ne jako v každé průměrné čínské fast food i ne fast food restauraci  Česku. Tady to prostě umí.
No a od včerejška už jsem zase v Pekingu. V domě se spolužákem Jakubem. S výlety na čas končím, protože vysávají peněženku a doteď jsem žila jako na dovolené. Konec, najíždím na úsporný studentský režim. Výlety zase příště. Ve čtvrtek se stěhuju na kolej, tak pak budou zase jiné zážitky.

Vanda (fotky již tradičně na facebooku)