Zařizovačky a Chrám nebes.

Ráno k nám přišel spolužák Honza, potřebovali jsme koupit lístky na vlak do Šanghaje a s Evi jsme včera, když jsme to zkoušely, nějak narazily na jazykový problémek, no. Ráno, nakonec se zjevil nějak po desáté a z domu jsme se vydrbali po jedenácté. Pěšky je tady všechno hrozně daleko, kolo zatím nemám, ale je to must-have. Došli jsme k ticket office a tam nám bába řekla, že má polední pauzu a že tam bude zase ve tři (bylo půl dvanácté) - kráva blbá, to nám ty lístky nemohla prodat, když tam ještě seděla a za deset minut, když jsme se přišli zeptat, kde je jiná pobočka a jestli ke koupi potřebujeme pas, tak tam seděla furt a o jiné pobočce nevěděla.... Ochota jak sviň.

Takže zase poledne a vyřídili jsme velké hovno. Tak jsme jeli s Honzou k nim na uni pro pas, protože ten potřebujeme, šli jsme u nich v menze na super oběd, opět asi za třicet korun, opět mňamka, nějaké maso s rýží. Zašli jsme mi vyřídit čínskou simku, ale zatím moje old school Nokia místo znaků zobrazuje čtverečky (díky taťajs za telefon :D). Pak jsme našli train ticket office kousek od Honzovy univerzity, koupili lístky a zítra jedeme na výlet do Šanghaje. A v pondělí se stěhuju na kolej mojí univerzity. No a hned byly tři hodiny.

Koupily jsme si s Evi churros a šly na metro, že se jdeme kouknout na Chrám nebes jako správné turistky. Je krásný, barevný, ruský - jak řekla Evi - mně to nepřijde takové mrazíkovské, prostě čínsky barevné, ale je to jako všechny památky - podívejte se a běžte, dovnitř do chrámu na čumendo a nasátí atmosféry vás nepustí, je tam zábradlí a koukat je dovoleno jen zvenku, aspoň focení není omezeno. Chrám je obklopený nádherným velkým parkem, ve kterém se nacházejí další posvátná a zajímavá místa. Byly jsme ale už tehdy strašně unavené a často jsme posedávaly pod stromy v parku. A lidi si nás bezostyšně fotili jako obvykle. Někteří se opět zeptali a my jsme obohatili rodinná fotoalba dalším nevímkolika čínským rodinám, fotíme se hlavně s dětmi, ale i odvážní mladíci či starší ročníci se najdou. V parku hrajou staříčci čínské šachy a další čínské hry nebo jednoduše odpočívají, cvičí, zpívají, prodávají zmrzlinu za tři koruny... Anebo zpívají, potkaly jsme malý čínský sbor, který zkoušel na lavičkách, chvíli jsme je poslouchaly, zatleskaly jim, oni byli potěšeni, a šly jsme dál. Pak jsme se vrátily stejnou cestou, oni tam pořád byli, jeden pán ze sboru nás odchytil a že jestli jsme z Ruska (no jo, blondýny a bílé, odkud jinud), ale spravil si reputaci, když jsme mu řekly, že z České republiky a on hned vysypal z rukávu, že "Smetana? Vltava?" no  my v úžasu samozřejmě, že "joo, joo", tak nám čínsky zazpívali Smetanovu Vltavu. Moc krásné. Mám to nahrané, doufám, že zdejší wifi a youtube schroustá nahrávání videa. A pak že ať jim taky něco zazpíváme - česky - no já, která nezpívám ani opilá, ani ve sprše, jsem nepřicházela v úvahu, ale Evi jim krásně zapěla. Tak byli nadšení a fotili se s náma. A říkali nám, že jsme bjutyfl a že máme velké nosy, což říkají všem Evropanům a bělochům (a myslí to jako lichotku) - ani ne kvůli délce, ale kvůli masivnímu a vysokému kořenu nosu, kteří Číňani skoro nemají, už od kořene mají placaté nosy, proto jim taky všechny - sluneční i dioptrické - brýle padají až někam do půlky nosu a vypadají směšně. Anebo to vyřeší s grácií jako jedna paní, kterou se nám bohužel nepodařilo vyfotit - měla brýle naopak - to, co my míváme na nose, ona obrátila nahoru, a tak jí brýle krásně držely.

Cestou domů jsme se nemohly zorientovat na jedné huge zastávce metra u náměstí Tian´anmen a chodily kolem dokola - nekecám - hodinu. Neskutečně obrovská křižovatka, která se nedala přejít, jen podejít a všechny autobusové zastávky, kterých bylo dobrých 15, byly roztroušené po všech stranách křižovatky a světe, div se, ta naše byla až v té ulici, kam jsme zamířily jako poslední. Už jsme byly zoufalé, nohy nás neskutečně bolely, taxík se nedal chytit, byly všechny plné a navíc tam měli zakázáno zastavovat, jak nás jedna paní informovala jeden podchod byl zavřený, takže na jednu stranu se nedalo vůbec dostat. Celé znavené jsme mávaly na taxíky, až jsem se jakýmsi zázrakem zorientovala a šly jsme na správnou stranu, i jsme zjistily, že tam jezdí autobusy, které potřebujeme, ale v našem směru nebyla prosím ani jedna zastávka, takže jsme to celé musely dojít pěšky, i když už jsme sotva pletly nohama a já jsem se třikrát skoro natáhla jak dlouhá, tak široká, kdyby mě Evi nezadržela. Daly jsme si (bohužel) nic moc jídlo, které ke všemu bylo dost drahé a otráveně šly domů.

Aspoň, že část dne se mezi těmi faux pas vydařila. :D Zítra výlet rychlovlakem do Šanghaje.
Fotky ani nezkouším, dám na facebook, video snad bude taky a fotky se mi podaří zmanageovat později, snad na univerzitní wifi. Nebo tady ten blogger prostě fakt dobře hlídají.

Vanda

ZOO a další prvotní postřehy

Byli jsme se podívat na mojí univerzitě (Beijing Language and Culture University), kam se asi v pondělí už nastěhuju, abych nemusela vždycky, když se mi chce na záchod, chňapnout toaleťák, obout boty a jít na ty veřejné. Neumím si to představit v zimě, kdy je kosa jak sviň (pochybuju, že se tam topí), asi bych si čůrala do kyblíku a ráno to vynášela... Kampus je moc pěkný, je přímo na metru, což se fakt celkem hodí při těch vzdálenostech v Pekingu, kdy všechno trvá jednou tolik jako v Praze. Celé okolí je hodně zápaďácké, kolem Starbucksy a různé restaurace na západní způsob, žádné roztomilé zapadlé špeluňky s úžasným jídlem, ale snad něco objevím. Zatím sice tolik neteskníme po západním jídle, ale zápaďáckou hospůdku v kampusu jsme si nenechali ujít, i když tam bylo celkem draho. Dala jsem si pečené brambory, které mi s pečivem budou chybět asi nejvíc (ale není to tu špatné jako téměř bezlepkový detox).
Taky jsme šli do zoo, i když jsme byli upozorněni, že je to nahovno. Chtěli jsme jít celí nadšení na pandy, tak jsme šli. Viděli jsme dvě polomrtvé pandy a hotovo. Hm, tak co a kam dál, bylo vedro na odpadnutí - jasné a letní počasí (32 stupňů) stále trvá, tak je fajn, že se dá lítat po venku, i když je to náročné na termoregulaci... Číňani jsou střelení ještě víc než návštěvníci zoo v ČR, to, že se někde nachází nějaké zvíře, poznáte tak, že je tam halda Číňanů, blikají foťáky a nedá se tam prorvat. Zásadně tam přilepení na skle tráví delší dobu, než jaká je nezbytně nutná na rozplynutí se nad roztomilostí zvířátka.
Když jsme někde chvíli postávali, tak asi třikrát nás někdo požádal, jestli se s námi mohou vyfotit jeho děti. Creepy as hell. Ale jako koneckonců proč ne, že. Jeden by totiž řekl, že v Pekingu, kde byl beztak už každý druhý, bude plno cizinců (čti bělochů), ale ani loni ani dnes tu nikde žádní nejsou. Loni nebyli ani na turistické části Velké čínské zdi ani v Zakázaném městě, dnes nebyli v zoo ani nikde jinde po městě nejsou. Viděli jsme jich dnes asi 5. Divné, ale mezi těmi 10-20 miliony lidí se to asi prostě ztratí.
Pak jsou taky lidi, kteří si nás fotí jen tak, nechtějí se s náma fotit, jen chtějí mít fotku bělocha. Jedni to dělají jakože děsně nenápadně a jiní si před nás prostě stoupnou a fotí a vůbec je to nesere. A kdo nefotí, tak aspoň čučí. Kdykoliv otočím hlavu, za něčím se ohlédnu nebo tak něco, tak vidím spoustu hlav, která se otáčí a strašně nenápadně dělá, jakože se kouká někam úplně jinam. Nevšímat si je nejlepší.

Fotky opět nejdou, dám je na facebookovou stránku blogu.
https://www.facebook.com/vandavcineanaopak
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10202702943630552.1073741837.1107747431&type=1&l=4e49810545
Vanda

Praha-Helsinki-Peking

Tak teda dobro došli do smradlavého Pekingu. :-)
Dnes je jasno a jde vidět i obloha a slunce, žádná smogomlha, krásný jasný pekingský den. Škoda, že celý den spíme. :D
Z Prahy do Helsinek to včera trvalo jen dvě hodiny, místo tří, jak jsme si myslely, protože nám nedošlo, že Helsinki jsou +1 hodina. Tam už na nás čekal Jakoubek, a navzdory tomu, že jsme si ťukaly na čelo, že se Jakub směje finštině, jsme se v letadle smály taky. Hezký jazyk, ta finština. Jakub nám na letišti pořád básnil o krásných Finkách a o hladu, který ho jako obvykle pořád sužoval. Vyfotily jsme se s Majkou a Mumínkem, přelezli na jiný terminál a čekali na odlet. Z Helsinek to kupodivu trvá jen 7 hodin, což je paráda, akorát to ale vyšlo tak, že jsme přiletěli v 7 ráno, já jsem v letadle jako obvykle ani oka nezamhouřila, a na letišti už nás čekal DW a jeli jsme k němu do chatrče ve staré části Pekingu, v tzv. hutongu.
 Je fajn, že je to fakt úplně v centru, jenom si připadám jako na špatném táboře, nedokázala bych tu bydlet - chodbička s umývadlem, ze kterého je vyvedená sprcha = vstup do domu, koupelna a kuchyňka dohromady. Pak už je tu jen pokoj s postelí a gaučem, momentálně tu jsme narvaní 3, docela bojovka. A hajzlík samozřejmě nemáme, musíme chodit na veřejné, což se dá, když je to tak chvíli, ale delší dobu tady bydlet bych fakt asi nezvládla. Asi nejsem úplně na ten pravý zdejší folklór. Tomu, že záchody jsou turecké a nejsou oddělené kabinkami, se už prostě jen smějeme, co taky jiného s tím máme dělat. :D Když má člověk štěstí, je tam sám, ale včera jsme tam s Evi přišly a dřepělo tam už asi tak 6 Číňanek, pozdravily nás, tak jsme odpověděly a přidřeply si taky, no. :D
Jakuba jsme šli ubytovat do hostelu, který měl být kousek od domu. Bylo to pěšky i s tím, že se Jakub vracel pro pas, asi hodinu, myslela jsem, že zdechnu, oka jsem noc předtím nezamhouřila a DW nasadil takové tempo, že jsme myslely, že ho zabijeme. Cestou z hostelu jsme se stavili na úžasné jídlo (chtěli jsme klasiku, ne žádné místní speciality, které si DW nakonec stejně objednal, nějaké hovězí dršťky - nikdy jsem nevěděla, co přesně to je, ale vypadalo to nechutně, jsou to hovězí předžaludky a vypadají jako chapadla chobotnic), které to trochu spravilo, ale na naši únavu už nezabíralo vůbec nic. Takže pak jsme to vzali přes policejní stanici, kde jsme se musely zaregistrovat, domů.
Na policajtech bylo asi tak -50 stupňů Celsia, museli jsme 20 minut počkat, než přijde dotyčná policistka, která registraci dělá, mezitím jsem já usnula skoro a Evi úplně. Až přišla policistka, vzala si naše pasy a řešila s DW asi tak tisíc různých dotazů a na polovinu se ptala dvakrát až třikrát, z čehož usuzuju, že byla debilní, negramotná a bez krátkodobé paměti. Strávili jsme tam další půl hodinu. Když jsme odešli, DW prohlásil, že to šlo ještě poměrně hladce, ale naši únavu a k tomu ještě otrávenost, to nespravilo. Došli jsme domů a my jsme s Evi odpadly a spaly asi 5 hodin, DW si šel koupit lístek na vlak, ale pak se vrátil a usnul taky, čímž znemožnil spát nám, ještěže jsem vzala dvoje špunty do uší.
Pak jsme šli na úžasné nudle, setkali se se spolužáky Alicí a Honou a šli na neoficiální party na české ambasádě, na které je nejlepší to, že má bazén. Někdo slavil narozeniny a bylo tam české pivo (což mě teda moc nenadchlo, klasicky), i české víno a chleba, který mi zatím teda tolik nechybí, když jsme přiletěli včera.
Na to, že jsem docela zvyklá spát i doma na docela tvrdém povrchu, je tu v chatrči i na mě dost tvrdé spaní, ale spí se na tom prostě výborně. Na to, že jsme opravdu v srdci Pekingu, je tu fakt klídek a cikády zpívají. Skoro romantika. Ale jen skoro.
Počasí, jak to tady teda je - včera bylo hodně smogovo a smradlavo, vedro, vlhko, lepkavo, večer strašně pršelo a dneska je kupodivu opravdu jasno je vidět modrá obloha i slunce, vzduch se hezky vyčistil. Jen jak říkám, je škoda, že dospáváme jetlag, ale za chvíli už snad vstane i Evi a půjdeme něco podniknout, je fakt krásně, i když tak či tak je vedro a lepkavo. Nejpozději zítra mám v plánu jít se zkusit zaregistrovat na kolej, protože tady, i když je to v centru, fakt nebudu, hlavně poté, co mi příští týden Evi odjede.

Blogger mi stávkuje a nechce nahrát fotky, tak zatím si počtěte. :-)
Vanda

Apple crumble

Poslední dny si jedu samé nad míru jednoduché recepty. No a tenhleten koláč mám úplně nejradši, mamča nám ho vždycky dělá a já z něj sním zaručeně největší část. Tak jsem se už teda taky dostala k tomu, abych ho zkusila upéct.

Banánové lívance

Lívance, které se skládají ze tří ingeriencí, si snad ani nezaslouží vlastní článek. Ale to je na nich to geniální, že jsou tak jednoduché. A lívance jsou dobré k snídani, obědu i večeři. Prostě lívance můžu vždycky a za jakýchkoli okolností.

Povidlové buchty

Užívám si předodjezdové chvíle s rodinou a domácí troubou a peču, dokud můžu. Taže bude zase trošku nálož receptů. :-) Posledně jsem nám doma udělala naše oblíbené povidlové buchty podle receptu od slovenské babičky, která už je bohužel skoro nedělá. Tak jsem se je naučila já, mimo jiné její recepty. :-)

Letní jablečný dort

Tenhle dort je pro léto jako stvořený. Protože je nepečený a podává se hezky chlazený. První jablka už máme na stromech i my doma, takže paráda. Navíc jsou v něm piškoty, a kdo by neměl rád piškoty?

Snídaňové lívance

To je tak, když jsem nemocná a den předtím spím odpoledne 3 hodiny, a tak se ráno vzbudím v 7 a rozhodnu se pro celou rodinu udělat lívance. Jsou jednoduché a nejlepší na světě.

Narozeninový Sachr

V červenci jsem na to tady trochu kašlala. Byla jsem pořád v práci a jedla jsem většinou tam u Číňanů, což opravdu nestojí ani za tu nejmenší zmínku. I své narozeniny jsem strávila v práci, ale oslavily jsme to s holkama mnou upečeným Sachrem. Sachr mám strašně ráda, protože už mě nebaví takové ty šlehačkové oříškové dorty z cukráren. Prostě čokoládový dort z kvalitní hořké čokolády ve spojení s domácí meruňkovou marmeládou je jedna báseň. Takže opožděně můj vlastnoruční narozeninový dort.