Šansi trip

V pátek 19.2. jsme vyrazily s kamarádkou pomalým vlakem do města Datong (Ta-tchung). Trvalo to stravitelných šest hodin (rychlý vlak trvá 3 hodiny) a vlak byl hodně v pohodě, čekala jsem to horší, celkem pohodlná sedadla a naštěstí ani nebyl vlak plný, všichni už byli na svátky doma, protože to bylo den po Novém roce. 

Nový rok jsme strávili s kamarády v Pekingu

Pohodový "pomalý" vlak

V Datongu jsme bydlely v útulném hostelu v centru města. Pokoje byly trochu navzdory mému očekávání opravdu čisté a srovnatelné s evropskými hostely. Paní recepční a majitelka zároveň byla neskutečně milá a vstřícná, možná i proto, že nás tam bylo jen pár cizinců a jeden mladý čínský pár. Přijely jsme pozdě večer, tak jsme to rovnou zabalily a šly spát. V pokojích byla trochu zima, paní majitelka nám ochotně dala druhou peřinu a ovladač od klimatizace, tak jsme si přitopily. I koupelna byla moc hezká, čistá, evropský záchod.

Na druhý den jsme vyrazili společně s kamarádkou, dvěma Francouzy, dvěma Brazilci a čínským párem nasáčkovaní v jednom autě pro sedm (čínských malých) lidí na památky, co jsme chtěli navštívit. Navzdory teplým dnům, které poslední dobou panovaly v Pekingu, bylo v západnější provincii Shanxi(Šan-si) zima, už ve vlaku nás na to jeden mladík připravil, že tam celý den sněžilo. Moje chodidla, na kterých se skvěly tyrkysové hadrové vansky, zaplakala. Ale zvládla jsem to, ve dvou párech ponožek a se zmrzlýma nohama. Ale zvládla. Nepatrný detail. Péřovkou jsem vybavená byla. Jen jsem jaksi měla s sebou pouze džíny a nic pod to, takže od pasu dolů jsem kompletně mrzla. Nejdřív jsme se vydali do jeskyní Yungang Shiku (Jün-kang š'-kchu), což je několik desítek jeskyní vyhloubených do skal a v nich vytesaní buddhové a vytesané a namalované další buddhistické motivy a sloužily jako chrámy. Jeskyně byly dechberoucí. Zpřístupněných jich bylo dvacet. V jedné jeskyni seděl majestátní obrovský sedmnáctimetrový buddha, dost špatně se fotil, navíc to bylo zakázané, ale tak... Number of shits given - zero... V dalších jeskyních byly různé pagody tyčící se od země po strop, malby, sochy, sošky, bódhisattvové. Ale byla fakt kosa, sněžilo a blízký uhelný důl to doplňoval znečištěním, takže výhled do okolí jedna radost. Smogomlha všude. To nic nemění na tom, že to byla nádhera a navíc tam bylo jen minimum lidí. Dovedu si představit ty štrůdly lidí v létě za krásného počasí. Dík, nechci. 

Tenisky nebyly nejlepší volba

Jak je ten buddha asi velký? 

Dost

Do jeskyní jsme vyrazili už v 8 ráno, tak ve dvanáct už jsme razili do chrámu zavěšeného ve skalách, který byl asi hodinu cesty autem od jeskyní. V autě jsme všichni spolehlivě zalomili. Chrám se jmenuje Xuan Kongsi (Süan kchung-s') a byl ještě impozantnější než jeskyně. Zůstala jsem stát v úžasu a jen zírala skoro s otevřenou pusou jako Kelišová, když se diví. Chrám doslova a do písmene pověšený ve skalách. Je vytesaný a posazený do skály ve výšce 75 metrů a kombinuje tři hlavní čínská náboženství - buddhismus, taoismus a konfucianismus. Podle dějin hory Shangshen (Šang-Šen) původní chrám prý postavil jeden jediný člověk - mnich Liao Ran (Liao Žan). Číňani si jsou této ojedinělosti vědomi, a tak pořádně vyšroubovali vstupné, 65 yuanů bylo studentské, v jeskyních 45. To je jako na evropských památkách, ale na Čínu je to prostě dost. V Pekingu všechny studentské vstupy kolem 20-30 yuanů. A to je do konce února off-season, takže bylo vše ještě o 25% levnější. 

Cestou zpět z chrámu nás řidič zavezl k jakémusi "šutro-lesu" Tulin (Tchu-lin), kde to vypadalo jako dvorek u někoho doma, kdo po nás chtěl 30 yuanů za vstup na něco, čemu jsem vůbec nevěřila. Tak jsem nešla, já, ani kamarádka. Ostatní byli zklamaní. OK. O nic jsem nepřišla. Večer někdo z posádky výletu požádal paní domácí, ať uděláme všichni společně k večeři knedlíčky jiaozi (ťiao-c'), paní domácí souhlasila, a tak začalo piplání. Bylo to fajn a jiaozi byly nakonec moc dobré. 

Druhý den jsme se šly projít po městě a do klášteru Huayan (Chua-jen), který byl postavený za dynastie Liao (907-1125) a následně několikrát opraven, naposledy ve dvacátém století do podoby, v jaké byl za dynastie Liao. 

Odpoledne jsme se přesunuly do hlavního města provincie Taiyuan (Tchaj-jüan) kde podle mého názoru nic není (nějaké dva chrámy a provinční muzeum). Já nevím, pro nás to v podstatě byl jen bod přesunu, protože na druhý den jsme jely do starobylého města Pingyao(Pching-jao) a v Taiyuanu jsme v podstatě jen přespaly. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme nebydlely v centru, ale blízko jižního rychlovlakového nádraží, ale v místě hostelu se zdálo, že je Taiyuan mrtvé město. Všechno zavřené. Ale bydlely jsme opět v krásně čistém a útulném hostelu se super paní majitelkou. Hostel byl stylizovaný podle slavné japonské kočky Doraemon, to bylo něco pro mě, skoro kočičí hostel. Škoda, že paní majitelka neměla kočku. Určitě by byla nabarvená namodro a taky na styl té pohádky. 

Další den jsme sedly na rychlovlak a za půl hodiny jsme byly v Pingyao. Pingyao je významné tím, že se uvnitř města nachází starobylé městečko obehnané zachovalou zdí. Náš hostel byl v jedné ze starých budov přímo v centru toho starobylého města, což bylo super, protože to bylo fakt v centru, ale na druhou stranu náš pokoj pro 4 holky byl přímo nad hostelovým barem a vystrčený do ulice. Takže v něm bylo hlučno a navíc zima - stará budova je holt stará budova a nefunkční klimatizace peklo. Takže jsem po hodne dlouhé době spala v tričku, svetru a mikině. Koupelny byly samozřejmě venku, nejen venku z pokoje, ale musely jsme seběhnout schody a za dřevěnými dveřmi byly dvě sprchy, ve kterých byla vzhledem k venkovnímu počasí pekelná kosa. Takže sprchu jsem si nechala až na další den do teplého čistého taiyuanského kočičího hostelu, kde jsme opět nocovaly. Když jsme na recepci žádaly o ovladač od klimatizace, tak slečna, která toho měla očividně nad hlavu, byla velice sprostá a odsekla, že se máme poptat ve vedlejších pokojích, že je jen jeden pro celé poschodí. Prosím?! Tak jsem teda vlezla do dvou vedlejších pokojů, nic. Tak pak šla kamarádka ještě jednou lobbovat za ovladač od klimatizace a potkala ochotného majitele. Přišla bába s ovladačem, zapla nám to, odešla a klima se po pěti minutách vypnula a bábu už jsme nenašly. Tak jsme mrzly, no. Ještě první den jsme si městečko hezky prolezly, všechny možné uličky, lépe menší a mimo centrum, protože jak jsem si myslela, že všichni Číňani jsou na svátky doma, tak né, všichni byli na výletě v Pingyao, celá Čína. Hrozné, to jediné mi tam vadilo. No, teda ještě vysoké vstupné. Na každou krávovinu studentské vstupné 75 yuanů. Pfff. Tak jsme šly aspoň na městskou zeď, na kterou jsme opravdu chtěly a mohly jsme si být jisté, že to bude stát za to. U všemožných muzeí a chrámů jsme si jisté nebyly, tak jsme většinu času trávily stejně tím, že jsme jen tak bloumaly po městečku, které mělo navzdory hromadě lidí, krásnou atmosféru. Výhled z městské zdi nám kazil jen všudypřítomný smog. I tak jsme si Pingyao užily, v pondělí jsme jely zpět do Taiyuanu jen přespat a v úterý stejně jako celá Čína zpět do Pekingu. Složité přesuny, ale lístek z Pingyao do Pekingu jsme prostě nesehnaly. 

Budova hostelu byla opravdu nádherně starobylá

Takhle to vypadalo na všech hlavních ulicích v Pingyao - peklo

V noci bylo Pingyao krásné

Městská zeď v noci

Zeď za bílého (doslova) smogodne

Cesta zpátky krásným rychlovlakem byla v pohodě, akorát potom dostat se ven z největšího pekingského (západního) nádraží byl trochu oříšek. Když jsme viděly frontu na metro, zamířily jsme se zbytečnou nadějí ke stanovištím taxíků, kde byla fronta ještě větší a cedule hlásala, že za současného stavu se na taxík čeká hodinu. Tak jsme to se zmrzlým úsměvem na rtech otočily zpátky do fronty na metro. Nakonec to šlo docela rychle a po dvou přestupech jsme byly doma.

Welcome home

Výlet byl úžasný

Vand

Lyžařský fail

Co budeme kutit, když jsou ty prázdniny? Kamarádi a kamarádky dostali skvělý nápad, že půjdeme lyžovat. Taky mi to přišlo jako super nápad, protože mi to strašně chybí, jenže on to zas tak super nápad nebyl. Radši už jsem neměla žádná přehnaná očekávání, ale ukázalo se, že i ta minimální očekávání, co jsem měla, byla přehnaná. Ještěže se mi nepodařilo přemluvit víc mých kamarádů, jen mého nového spolubydlícího Thierryho. Talking about new flatmate. Přestěhovali jsme se na byt. Bydlíme tu tři, já a dva kamarádi. Po Guantanamu ej kej ej koleji číslo 1 je to nebeský luxus. Máme kuchyň, no a hlavně máme koupelnu, co si budeme povídat. Zažít si správný studentský kolejní luxus mi půl roku stačilo. Chudák Jarka, která tam pravděpodobně stráví pět let života. Takže když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, jestli platit nechutné Guantanamo nebo přihodit doslova pár set korun, byt byla jasná volba. Máme pohodičku.

Naše studentské útočiště

Ale ty lyže... Mně se chtělo brečet. Smíchy, nasraností, zklamáním. To bylo totálně o ničem, kopec nebyl kopec, vlek nebyl vlek, ale "magic carpet" a celé to bylo špatně. Všechno vybavení nám půjčili, no a v Číně se výška lyží měří podle velikosti bot, takže lyže, ač byly carvingové, mi dalece přesahovaly hlavu. Achjo. No ale nevadí. Párkrát jsme se s Thierrym projeli a pak jsme se zastavili v půlce toho "nejstrmějšího" "kopce" a fotili Číňany jezdící zásadně stylem pluh a smrt v očích. Nezatáčíme, zastavujeme tak, že spadneme, pokud se zatočit snažíme, spadneme. Konec tohleto. Kamarádka Číňanka Felicia poté, co byla podruhé v životě na lyžích a na strmý nekopec si netroufla, tak ho sešla pěšky, a viděla, že já vlastně opravdu skutečně lyžuju, nadšeně zvolala: "Oh Vanda, you can ski! You should teach me, you are so good!". Tak jsem trošku zklamaná z toho všeho řekla "Sure I can, my parents started to teach me when I was 4 years old or so." Následovalo "Coool! This is my second time!" doprovázené mým skrytým face palmem. Vlastně o lyžování tam vůbec nešlo, žejo. Jde o to, aby se Číňani vyfotili, jak jsou hrozně šťastní a jak (ne)lyžujou. Nová snobská zábavička pro Číňany. 

To je ten strmý kopec. Nic neříkám radši.

Lyžujeme, level: Číňan prvně na lyžích

 Naše lyžařská necelá parta, sledujte ty hůlky, jako na běžky, co? 

Teď je v Číně jahodová sezóna, kupte si párek a jahody dostanete zdarma. Skoro. Skvělá kombinace.

Zkoušky jsem nakonec všechny udělala a ke všemu jsem byla oceněna coby "diligent student" ej kej ej pilňuška šprtka a tak. Moje plány, jak se budu přes prázdniny učit, samozřejmě trochu selhaly. Užívám si nicnedělání, podnikáme různé akce s kamarády, touláme se po Pekingu. Pár dnů po zkouškách jsme měli možnost navštívit kurz kaligrafie. No, kurz. Každý si mohl čmárat a malovat, co chtěl a učitelka se nikomu příliš nevěnovala, ale tak o tom to nakonec je, ne? Sám trénovat a cvičit.

Moje pokusy o pečetní písmo

Se spolužačkama (v pozadí i spolužáci) na předávání vysvědčení

Když jsme se šli toulat kolem Náměstí nebeského klidu, tak jsme samozřejmě museli projít nutným security checkem, fronta nám zabrala asi dvacet minut, v sezóně a v horku to musí být chuťovka, mačkat se tam s hromadou Číňanů. V parku kolem Zakázaného města jsme potkali, jak jsme bravurně odhadli, seznamku. Ale trošku jinou. Rodiče "prodávali" své zaneprázdněné ratolesti, které pořád pracují, je jim kolem třiceti let (kritický věk pro nalezení partnera, po tomto věku už se rodiče obávají, že si děti partnera nenajdou, a kolikrát mají pravdu, není to úplně ojedinělý případ). Když jsme se někde zastavili, matky kuplířky hned v kamarádovi zahlídly super kořist. Z ciziny, super partie, co víc si přát. Tak jsme se radši zdekovali. 

Ona seznamka v parku, jen papíry, fotku rodiče ukázali na přání. Na papírech byl většinou věk, výška, zaměstnání a něco o člověku, moc jsme se v tom nešťourali.

Nebruslete v té vodě, vám povidám!

Inspirováno taťkou aneb západofka smogofka

Pacienti z Chocholouškova ústavu. Tak jako Číňani neumí plavat a lyžovat, tak nikoho nepřekvapí, že neumí bruslit a jezdí na jakýchsi záhadných vehiklech.

Byli jsme taky prozkoumat Starý letní palác. Starý proto, že teď už jsou to jen trosky a žádný palác. Byl postaven v 18. a 19. století za dynastie Qing a sloužil coby komplex vládních budov, Zakázané město sloužilo k oficiálním ceremoniím. Během druhé Opiové války v roce 1860 byl Starý letní palác zničen Brity a Francouzy. Došlo k tomu, protože Číňané zabili dva britské a francouzské vyslance, kteří byli vysláni do Číny, aby se setkali s členem dynastie a diskutovali vzájemné vztahy. Vyslanci byli uvězněni a zabiti.

Byl to jeden z posledních opravdu mrazivých dnů. Jezera byla zamrzlá.

Palácová kočička

Jinak tak zevlíme s kamarády, vaříme, jelikož kantýna už mě zaprvé děsně štve a zadruhé se chystáme na apokalypsu v podobě čínského nového roku, který nastane 19.2., ale už teď mi za okny bouchají petardy a tomu podobné sajrajty. Takže nakupujeme zásoby a vaříme. Já v pátek s kamarádkou jedu na ten výlet do Datongu, Taiyuanu a Pingyaa, tak snad neskončíme o hladu na výletě. Jinak s kamarádem Filipíncem Johnem plánujeme snad ty Filipíny, v dubnu. Tak musím hezky učit ty svoje cvrčky angličtinu, ať něco vydělám a výlet si užiju. 

Vařili jsme u Johna. Italské těstoviny, české bramboráky, filipínské kuře.

Tak si prázdninuju :-)

Vanda