Ráno k nám přišel spolužák Honza, potřebovali jsme koupit lístky na vlak do Šanghaje a s Evi jsme včera, když jsme to zkoušely, nějak narazily na jazykový problémek, no. Ráno, nakonec se zjevil nějak po desáté a z domu jsme se vydrbali po jedenácté. Pěšky je tady všechno hrozně daleko, kolo zatím nemám, ale je to must-have. Došli jsme k ticket office a tam nám bába řekla, že má polední pauzu a že tam bude zase ve tři (bylo půl dvanácté) - kráva blbá, to nám ty lístky nemohla prodat, když tam ještě seděla a za deset minut, když jsme se přišli zeptat, kde je jiná pobočka a jestli ke koupi potřebujeme pas, tak tam seděla furt a o jiné pobočce nevěděla.... Ochota jak sviň.
Takže zase poledne a vyřídili jsme velké hovno. Tak jsme jeli s Honzou k nim na uni pro pas, protože ten potřebujeme, šli jsme u nich v menze na super oběd, opět asi za třicet korun, opět mňamka, nějaké maso s rýží. Zašli jsme mi vyřídit čínskou simku, ale zatím moje old school Nokia místo znaků zobrazuje čtverečky (díky taťajs za telefon :D). Pak jsme našli train ticket office kousek od Honzovy univerzity, koupili lístky a zítra jedeme na výlet do Šanghaje. A v pondělí se stěhuju na kolej mojí univerzity. No a hned byly tři hodiny.
Koupily jsme si s Evi churros a šly na metro, že se jdeme kouknout na Chrám nebes jako správné turistky. Je krásný, barevný, ruský - jak řekla Evi - mně to nepřijde takové mrazíkovské, prostě čínsky barevné, ale je to jako všechny památky - podívejte se a běžte, dovnitř do chrámu na čumendo a nasátí atmosféry vás nepustí, je tam zábradlí a koukat je dovoleno jen zvenku, aspoň focení není omezeno. Chrám je obklopený nádherným velkým parkem, ve kterém se nacházejí další posvátná a zajímavá místa. Byly jsme ale už tehdy strašně unavené a často jsme posedávaly pod stromy v parku. A lidi si nás bezostyšně fotili jako obvykle. Někteří se opět zeptali a my jsme obohatili rodinná fotoalba dalším nevímkolika čínským rodinám, fotíme se hlavně s dětmi, ale i odvážní mladíci či starší ročníci se najdou. V parku hrajou staříčci čínské šachy a další čínské hry nebo jednoduše odpočívají, cvičí, zpívají, prodávají zmrzlinu za tři koruny... Anebo zpívají, potkaly jsme malý čínský sbor, který zkoušel na lavičkách, chvíli jsme je poslouchaly, zatleskaly jim, oni byli potěšeni, a šly jsme dál. Pak jsme se vrátily stejnou cestou, oni tam pořád byli, jeden pán ze sboru nás odchytil a že jestli jsme z Ruska (no jo, blondýny a bílé, odkud jinud), ale spravil si reputaci, když jsme mu řekly, že z České republiky a on hned vysypal z rukávu, že "Smetana? Vltava?" no my v úžasu samozřejmě, že "joo, joo", tak nám čínsky zazpívali Smetanovu Vltavu. Moc krásné. Mám to nahrané, doufám, že zdejší wifi a youtube schroustá nahrávání videa. A pak že ať jim taky něco zazpíváme - česky - no já, která nezpívám ani opilá, ani ve sprše, jsem nepřicházela v úvahu, ale Evi jim krásně zapěla. Tak byli nadšení a fotili se s náma. A říkali nám, že jsme bjutyfl a že máme velké nosy, což říkají všem Evropanům a bělochům (a myslí to jako lichotku) - ani ne kvůli délce, ale kvůli masivnímu a vysokému kořenu nosu, kteří Číňani skoro nemají, už od kořene mají placaté nosy, proto jim taky všechny - sluneční i dioptrické - brýle padají až někam do půlky nosu a vypadají směšně. Anebo to vyřeší s grácií jako jedna paní, kterou se nám bohužel nepodařilo vyfotit - měla brýle naopak - to, co my míváme na nose, ona obrátila nahoru, a tak jí brýle krásně držely.
Cestou domů jsme se nemohly zorientovat na jedné huge zastávce metra u náměstí Tian´anmen a chodily kolem dokola - nekecám - hodinu. Neskutečně obrovská křižovatka, která se nedala přejít, jen podejít a všechny autobusové zastávky, kterých bylo dobrých 15, byly roztroušené po všech stranách křižovatky a světe, div se, ta naše byla až v té ulici, kam jsme zamířily jako poslední. Už jsme byly zoufalé, nohy nás neskutečně bolely, taxík se nedal chytit, byly všechny plné a navíc tam měli zakázáno zastavovat, jak nás jedna paní informovala jeden podchod byl zavřený, takže na jednu stranu se nedalo vůbec dostat. Celé znavené jsme mávaly na taxíky, až jsem se jakýmsi zázrakem zorientovala a šly jsme na správnou stranu, i jsme zjistily, že tam jezdí autobusy, které potřebujeme, ale v našem směru nebyla prosím ani jedna zastávka, takže jsme to celé musely dojít pěšky, i když už jsme sotva pletly nohama a já jsem se třikrát skoro natáhla jak dlouhá, tak široká, kdyby mě Evi nezadržela. Daly jsme si (bohužel) nic moc jídlo, které ke všemu bylo dost drahé a otráveně šly domů.
Aspoň, že část dne se mezi těmi faux pas vydařila. :D Zítra výlet rychlovlakem do Šanghaje.
Fotky ani nezkouším, dám na facebook, video snad bude taky a fotky se mi podaří zmanageovat později, snad na univerzitní wifi. Nebo tady ten blogger prostě fakt dobře hlídají.
Vanda
Žádné komentáře:
Okomentovat