18patrový ráj elektroniky

Dnes jsme byly s Jarkou v největším pekingském obchoďáku s elektronikou. Má neuvěřitelných 18 pater! Samá elektronika, všechno, na co si jen dokážete i nedokážete vzpomenout. Trochu mě mrzí, že jsme tam zavítaly až po oficialním uvedení iPhone 6 na trh (i čínský? Teď nevím), ale vsadím se, že ho tam prodávají už tak půl roku. :D

Vlezly jsme dovnitř a hned se na nás ze všech stran sesypali prodejechtiví prodavači s jejich jediným naučeným čínským slovem "hellooooo". Úplně jako v hadrovém Silkáči. Říkala jsem si, že bych tam měla chodit každý den, dnes jsem si výborně procvičila čínštinu s prodavači, ptající se mimo jiné na mou výšku, na to, jestli se v JAR těží diamanty a tak. Klasické otázky od prodavačů elektroniky. Když si jaruš vybrala nějaký telefon v nablýskaném krámku ve druhém patře, tak nás prodavač zatáhl do už méně oficiálně vypadajícího doupěte plného elektroniky někde ve 13. patře. Tam nás posadili na gauč a čekaly jsme na telefon. Připadaly jsme si fakt divně, vedle u stolu seděli a popíjeli čaj nějací, jak my s Jaruš říkáme, "Godfather productions" - asi majitelé doupěte, fakt strašidelně vyhlížející čínští bossové, kteří ještě nabyli na strašidelnosti, když tam jednoho chlápka začali na férovku bez okolků mlátit. To byla asi chvíle, kdy jsme měly vzít nohy na ramena, ale když oni nám zrovna lepili ochranné fólie na Jarčin nový Samsung a na můj starý iPad. Tak jsme přece nemohly odejít. Takže jsme jen zticha seděly. Jaruš hrůzu v očích, já radši nic nedávala najevo a doufala, že budeme moct co nejdřív vypadnout. Nakonec jsme z telefonu usmlouvaly aspoň dvě stovky rmb dolů a šly jsme. 

Nové iPhony měli kolem 5-6000 rmb. Vypadaly hezky, co já vím, jestli byly fejkové nebo ne. Ale z této ceny se dalo smlouvat, takže fakt nevím. Samozřejmostí byly i nové iPady a všechno okolo. Číňani jsou Applem posedlí. A ne že by mu říkali Apple, oni si to překládají hezky do čínštiny, takže žádný Apple iPhone, ale 苹果 "píngguǒ" iPhone. Kromě telefonů a tabletů tam prodávali fakt všechno, foťáky, objektivy, počítače, notebooky, tiskárny, doplňky ke všemu, prostě úplně všechno, co si člověk pod pojmem elektronika na 18ti patrech umí představit. 

Co jinak, jinak normálka, seučit, seučit, seučit. A mezitím "just keep swimming". Posledně když jsem šla ve středu plavat, tak mě paní i cedulka na pokladně upozornily, že dnes neteče teplá voda. Ayia! No řekla jsem si, že neva, když už jsem tam, zaplavu si a sprchu hodím kdyžtak na koleji, protože i když dnes bylo nádherně teplo (23 stupňů sluníčko, heč :-)), tak na ledové sprchy už to moc není. Tak jsem si zaplavala, když jdu pak do skříňky pro věci, jen tak zkusím sprchu a ejhle, teplá voda teče. Já to miluju, plán plníme na 150% a rozkopaný kampus dokončíme ještě před termínem a teplou vodu pustíme dřív, i když neměla téct celý den. Příjemná každodenní překvapení. :-)

Na večeři jsme šly s Jaruš do zdejší úžasne ujgurské restaurace, co tu máme v kampusu (jop, máme tady opravdu všechno jídlo, které na Číně zbožňuju, nic mi v kampusu nechybí)... Long time no skewers. :D Posledně mi z nich bylo pekelně zle, tak jsem si jich nedala 13, ale jen 5. :D Já bych ty jehněčí špízy mohla jíst furt, těch se asi nepřejím nikdy. 

Jehněčí špízy a ujgurský chleba

Smažené něco jako knedlíčky a Salko. Chuťový ráj. 

Ještě nějaký salátek a Jarčino maso se zeleninou a rýží.

Hezký den přeju, nám už pomalu dobrou noc,

Vanda

Olympijský park a China Open

Během prázdnin jsme nepodnikali žádné větší výlety, protože o prázdninách cestuje celá Čína a nemínila jsem strávit 9 hodin ve vlaku bez místenky = bez místa na sezení jako třeba Renča, kterou tímto zdravím. Výlet si určitě užila, ale mně se prostě nechtělo cestovat s celou Čínou.

V pátek 26. jsme místo školy měli jet s Helčou a Zdeňkem dělat kompars, nejdřív byl sraz v 6 ráno tady na nejbližší stanici metra, kterou  mám 10 minut chůze (musím si už koupit to kolo, kurňa), pak to přehodili na lidských 9, tak jsem tam byla v 8:50 a nikde nikdo. Setkali jsme se s Helčou a Zdeňkem a do půl 10 se nic nedělo. Pak dorazili ostatní i s organizátorkou Číňankou a řekla nám, že můžou jet jen 4 lidi a že nám dá 100 rmb, když půjdeme domů. Tak jsme ochotně šli. :D 100 rmb za nic je lepší, než někde komparzovat bůhví dokdy za bůhvíkolik by nám nakonec dali. Tak jsme šli na kafe. Mezitím jsem měla ještě jednu fajn brigádku za 150 rmb - basically - dělala jsem ksichty do kamery, oni si mě fotili, a dostala jsem zaplaceno. Měla jsem se usmát, vypláznout jazyk, tvářit se vyděšeně, překvapeně, znechuceně, atd.

ne, nepila jsem kafe, měla jsem nechutnou horkou čokoládu asi za 30 rmb... Ble

V pondělí jsme šly s mojí spolubydlící Rakgadi aka Jarkou a jejími třemi kamarádkami do olympijského parku. Jarka z toho byla celá jako u vytržení, až mi to vykouzlilo debilní úsměv na rtech. Pořád tam tancovala a říkala, jak je to úžasné, že to vždy viděla jen v televizi a že nikdy nedoufala, že to uvidí naživot a že je to jako sen. Přijde mi, že takhle krásně můžou reagovat pouze lidé, kteří nikdy nikde nebyli. A je to krásné. Já jsem asi takhle hotová ze Zdi. A to pokaždé. Tím, že Ptačí hnízdo a Vodní kostku už jsem viděla, tak jsem jen nasávala tu úžasnou atmosféru, jsou to opravdu úcthyodné a krásné stavby. Číňani na ně jsou pyšní. Taky že jich tam bylo. A taky že jsme vzbuzovaly slušné pozdvižení - 4 černošky a běloška - no úplné Vánoce... Jsme si připadaly opravdu jako celebrity, vyfotily jsme se s jedněma, než se to vyfotilo, už se shromáždilo a fotilo nás 5 dalších. No prostě celebrity jak sviň. Ale byl krásný den, měly jsme se fajn, a tak nám to vůbec nevadilo a pózovaly jsme. Procházely jsme se po parku a pak ještě nebylo tak pozdě, tak jsme se jely podívat do žrací uličky do centra Pekingu - na Wangfujing, který jsem zmiňovala posledně, jak si tam Kuba dával nějakou tu havěť - štíry či co to bylo... Já jsem si dala oblíbenou slanou palačinku s vajíčkem, cibulkou, salátem a nějakýma random omáčkama a pálivou paprikou a byla jsem spoko. :-) Holky spíš okukovaly a kulily oči na štíry a tak. Ještě nejsou úplně zvyklé na čínské jídlo. Jo a ty černohumorní vtípky o černoších a kuřatech a melounech jsou fakt pravda. Nevím, proč, ale jsou. :D Včera jsme šly s Jaruš na placku tady v kampusu a já si do ní nechala dát plátek slaniny. Jaruš na mě, že jestli je to kuřecí, říkám no to asi těžko, když je to slanina. A ona že neva a dala si taky. :D Takže pomalu a jistě začíná jíst vepřové, ale ne úplně dobrovolně, v menze furt jí kuřecí a kuřecí. Ještěže kuřecí období už mám za sebou - mňam hovězí, mňam vepřové, mňam jehněčí (hlavně ujgurské špízy, po nichž se mým střevům už stýská :D ), ... Moje další meta je udělat z Jarky cat person, až ji naučím jíst pořádné flákoty.

Moje krásky, které mi závidí dlouhé nefejkovní řasy a rovné blond vlasy. Černošky jsou posedlé rovnáním vlasů. Moje Jaruš si do nich patlá něco, co smrdí jako ropa, hnus. Ta černoška za mnou má dokonce připletené nějaké rovné vlasy na svých, ani jsem to nepoznala a ona byla hrozně polichocena, když jsem si myslela, že to jsou její. No ony si zas myslely, že mám fejkovní řasy, never mind. A Evropanky by zase chtěly afro, si nevybereš.

1. 10. byl největší svátek - založení Čínské lidové republiky, a tak to všude možně v ulicích bylo plné čínských vlajek. Nejmalebněji to samozřejmě vypadalo v hutongu (ne jen v jednom, ale vyskloňované to vypadá hrozně).

Ve středu mě vzbudila zpráva, zda nechci jít na China Open podívat se na Kvitovou s Williamsovou. Byla jsem přesvědčená říct ne, protože fakt nejsem nějaký velký fanoušek tenisu, pořádně jsem ho nikdy nehrála a nerozumím mu. Ale neměla jsem žádný plán a vypadalo to na krásný den a říkala jsem si, že by to mohl být fajn zážitek, tak jsem se sebrala a šla. Šli jsme s Helčou a Zdeňkem a nakonec jsem já byla ještě ten největší expert na pravidla tenisu. :D Lístek za 180 rmb. Když jsme ho kupovali, ještě asi nikdo nevěděl, že Williams se na to vykašle a skončí a Kvitová postoupí. Tak jsme tam tak seděl a čekali na Kvitovou a místo tohho naklusaly dvě nám neznámé tenistky. Tak jsme byli nasraní, ale pak jsme se šli podívat aspoň na Berdycha a pak hrál ještě Nadal a Murray. Nakonec jsme tam strávili celý den, potkali lidi z ambasády a bylo to fajn.

V pátek jsme byli s Kubou a Marcelem z české hospody se přežrat najíst u Korejců. Pupky nám opět skoro praskly, já to jídlo zbožňuju. Pak jsme šli s Kubou na slavný "silkáč" neboli Silk Market, nejslavnější pekingský smlouvací obchoďák. Kuba si nechával šít jakýsi armádní oblek, už si nepamatuju, jak se tomu nadává, ale docela mu to sluší. A já jsem si pořísila super fluffy plyšovou teplákovku zajisté originální značky Abercrombie & Fitch - originál je to jistě proto, že je na ní napsáno jen Abercrombie. :D Nebo mi něco uniklo a celá firma se vykašlala na Fitche? :D

No jasně, silkáč se změnil, top kvalita, žádné smlouvání :D Jen se prodavačka otočí a už vytahuje kalkulačku a už to tam sází, ta čísílka. Mikina původně za 400 rmb a tepláky za 300, nakonec jsme oboje dohromady usmlouvali na 260, určitě by se dalo i míň, ale jsme amatéři. :D

Plyšová mikina a čínské velikosti :D

Takže tak se teď mám, dneškem končí prázdniny a zítra zase škola :-)

Vanda

Zařizovačky a Chrám nebes.

Ráno k nám přišel spolužák Honza, potřebovali jsme koupit lístky na vlak do Šanghaje a s Evi jsme včera, když jsme to zkoušely, nějak narazily na jazykový problémek, no. Ráno, nakonec se zjevil nějak po desáté a z domu jsme se vydrbali po jedenácté. Pěšky je tady všechno hrozně daleko, kolo zatím nemám, ale je to must-have. Došli jsme k ticket office a tam nám bába řekla, že má polední pauzu a že tam bude zase ve tři (bylo půl dvanácté) - kráva blbá, to nám ty lístky nemohla prodat, když tam ještě seděla a za deset minut, když jsme se přišli zeptat, kde je jiná pobočka a jestli ke koupi potřebujeme pas, tak tam seděla furt a o jiné pobočce nevěděla.... Ochota jak sviň.

Takže zase poledne a vyřídili jsme velké hovno. Tak jsme jeli s Honzou k nim na uni pro pas, protože ten potřebujeme, šli jsme u nich v menze na super oběd, opět asi za třicet korun, opět mňamka, nějaké maso s rýží. Zašli jsme mi vyřídit čínskou simku, ale zatím moje old school Nokia místo znaků zobrazuje čtverečky (díky taťajs za telefon :D). Pak jsme našli train ticket office kousek od Honzovy univerzity, koupili lístky a zítra jedeme na výlet do Šanghaje. A v pondělí se stěhuju na kolej mojí univerzity. No a hned byly tři hodiny.

Koupily jsme si s Evi churros a šly na metro, že se jdeme kouknout na Chrám nebes jako správné turistky. Je krásný, barevný, ruský - jak řekla Evi - mně to nepřijde takové mrazíkovské, prostě čínsky barevné, ale je to jako všechny památky - podívejte se a běžte, dovnitř do chrámu na čumendo a nasátí atmosféry vás nepustí, je tam zábradlí a koukat je dovoleno jen zvenku, aspoň focení není omezeno. Chrám je obklopený nádherným velkým parkem, ve kterém se nacházejí další posvátná a zajímavá místa. Byly jsme ale už tehdy strašně unavené a často jsme posedávaly pod stromy v parku. A lidi si nás bezostyšně fotili jako obvykle. Někteří se opět zeptali a my jsme obohatili rodinná fotoalba dalším nevímkolika čínským rodinám, fotíme se hlavně s dětmi, ale i odvážní mladíci či starší ročníci se najdou. V parku hrajou staříčci čínské šachy a další čínské hry nebo jednoduše odpočívají, cvičí, zpívají, prodávají zmrzlinu za tři koruny... Anebo zpívají, potkaly jsme malý čínský sbor, který zkoušel na lavičkách, chvíli jsme je poslouchaly, zatleskaly jim, oni byli potěšeni, a šly jsme dál. Pak jsme se vrátily stejnou cestou, oni tam pořád byli, jeden pán ze sboru nás odchytil a že jestli jsme z Ruska (no jo, blondýny a bílé, odkud jinud), ale spravil si reputaci, když jsme mu řekly, že z České republiky a on hned vysypal z rukávu, že "Smetana? Vltava?" no  my v úžasu samozřejmě, že "joo, joo", tak nám čínsky zazpívali Smetanovu Vltavu. Moc krásné. Mám to nahrané, doufám, že zdejší wifi a youtube schroustá nahrávání videa. A pak že ať jim taky něco zazpíváme - česky - no já, která nezpívám ani opilá, ani ve sprše, jsem nepřicházela v úvahu, ale Evi jim krásně zapěla. Tak byli nadšení a fotili se s náma. A říkali nám, že jsme bjutyfl a že máme velké nosy, což říkají všem Evropanům a bělochům (a myslí to jako lichotku) - ani ne kvůli délce, ale kvůli masivnímu a vysokému kořenu nosu, kteří Číňani skoro nemají, už od kořene mají placaté nosy, proto jim taky všechny - sluneční i dioptrické - brýle padají až někam do půlky nosu a vypadají směšně. Anebo to vyřeší s grácií jako jedna paní, kterou se nám bohužel nepodařilo vyfotit - měla brýle naopak - to, co my míváme na nose, ona obrátila nahoru, a tak jí brýle krásně držely.

Cestou domů jsme se nemohly zorientovat na jedné huge zastávce metra u náměstí Tian´anmen a chodily kolem dokola - nekecám - hodinu. Neskutečně obrovská křižovatka, která se nedala přejít, jen podejít a všechny autobusové zastávky, kterých bylo dobrých 15, byly roztroušené po všech stranách křižovatky a světe, div se, ta naše byla až v té ulici, kam jsme zamířily jako poslední. Už jsme byly zoufalé, nohy nás neskutečně bolely, taxík se nedal chytit, byly všechny plné a navíc tam měli zakázáno zastavovat, jak nás jedna paní informovala jeden podchod byl zavřený, takže na jednu stranu se nedalo vůbec dostat. Celé znavené jsme mávaly na taxíky, až jsem se jakýmsi zázrakem zorientovala a šly jsme na správnou stranu, i jsme zjistily, že tam jezdí autobusy, které potřebujeme, ale v našem směru nebyla prosím ani jedna zastávka, takže jsme to celé musely dojít pěšky, i když už jsme sotva pletly nohama a já jsem se třikrát skoro natáhla jak dlouhá, tak široká, kdyby mě Evi nezadržela. Daly jsme si (bohužel) nic moc jídlo, které ke všemu bylo dost drahé a otráveně šly domů.

Aspoň, že část dne se mezi těmi faux pas vydařila. :D Zítra výlet rychlovlakem do Šanghaje.
Fotky ani nezkouším, dám na facebook, video snad bude taky a fotky se mi podaří zmanageovat později, snad na univerzitní wifi. Nebo tady ten blogger prostě fakt dobře hlídají.

Vanda

ZOO a další prvotní postřehy

Byli jsme se podívat na mojí univerzitě (Beijing Language and Culture University), kam se asi v pondělí už nastěhuju, abych nemusela vždycky, když se mi chce na záchod, chňapnout toaleťák, obout boty a jít na ty veřejné. Neumím si to představit v zimě, kdy je kosa jak sviň (pochybuju, že se tam topí), asi bych si čůrala do kyblíku a ráno to vynášela... Kampus je moc pěkný, je přímo na metru, což se fakt celkem hodí při těch vzdálenostech v Pekingu, kdy všechno trvá jednou tolik jako v Praze. Celé okolí je hodně zápaďácké, kolem Starbucksy a různé restaurace na západní způsob, žádné roztomilé zapadlé špeluňky s úžasným jídlem, ale snad něco objevím. Zatím sice tolik neteskníme po západním jídle, ale zápaďáckou hospůdku v kampusu jsme si nenechali ujít, i když tam bylo celkem draho. Dala jsem si pečené brambory, které mi s pečivem budou chybět asi nejvíc (ale není to tu špatné jako téměř bezlepkový detox).
Taky jsme šli do zoo, i když jsme byli upozorněni, že je to nahovno. Chtěli jsme jít celí nadšení na pandy, tak jsme šli. Viděli jsme dvě polomrtvé pandy a hotovo. Hm, tak co a kam dál, bylo vedro na odpadnutí - jasné a letní počasí (32 stupňů) stále trvá, tak je fajn, že se dá lítat po venku, i když je to náročné na termoregulaci... Číňani jsou střelení ještě víc než návštěvníci zoo v ČR, to, že se někde nachází nějaké zvíře, poznáte tak, že je tam halda Číňanů, blikají foťáky a nedá se tam prorvat. Zásadně tam přilepení na skle tráví delší dobu, než jaká je nezbytně nutná na rozplynutí se nad roztomilostí zvířátka.
Když jsme někde chvíli postávali, tak asi třikrát nás někdo požádal, jestli se s námi mohou vyfotit jeho děti. Creepy as hell. Ale jako koneckonců proč ne, že. Jeden by totiž řekl, že v Pekingu, kde byl beztak už každý druhý, bude plno cizinců (čti bělochů), ale ani loni ani dnes tu nikde žádní nejsou. Loni nebyli ani na turistické části Velké čínské zdi ani v Zakázaném městě, dnes nebyli v zoo ani nikde jinde po městě nejsou. Viděli jsme jich dnes asi 5. Divné, ale mezi těmi 10-20 miliony lidí se to asi prostě ztratí.
Pak jsou taky lidi, kteří si nás fotí jen tak, nechtějí se s náma fotit, jen chtějí mít fotku bělocha. Jedni to dělají jakože děsně nenápadně a jiní si před nás prostě stoupnou a fotí a vůbec je to nesere. A kdo nefotí, tak aspoň čučí. Kdykoliv otočím hlavu, za něčím se ohlédnu nebo tak něco, tak vidím spoustu hlav, která se otáčí a strašně nenápadně dělá, jakože se kouká někam úplně jinam. Nevšímat si je nejlepší.

Fotky opět nejdou, dám je na facebookovou stránku blogu.
https://www.facebook.com/vandavcineanaopak
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10202702943630552.1073741837.1107747431&type=1&l=4e49810545
Vanda