Nové poznatky a boření mýtů

Posledních deset dní jsem byla trochu v takové internetové izolaci. Neměla jsem na koleji wifi a v chatrči v centru jsem u sebe neměla počítač. Tak to jdeme dohnat. Určitě bude jeden příspěvek jen o jídle, protože v posledním týdnu jsme neobráželi moc žádné památky, hlavně jsme jedli. Všechno možné. A pečlivě jsem pozorovala a zapisovala všemožné poznatky. Tak tím asi začnu, protože se mi to celkem nakupilo.

Tak tedy pokračování:
6) Číňanky se neholí. Žádnou jsem teda neviděla nahou, ale když si neholí podpaží a nohy, tak pochybuju, že by si holily něco jiného někde jinde.

7) V pračkách je ve valné většině případů pouze studená voda.

8) Když se Číňanů ptáte na cestu, tak většinou nevědí, kde je to, co hledáte. Ale stydí se to přiznat a tak vám buď schválí vámi navrhovanou cestu, pokud máte aspoň dojem, kam jít, anebo vám prostě řeknou „jooo je to hned tady, běž rovně“….

9) Černý čaj se v čínštině řekne červený. A ledový čaj tu má s čajem společného mnohem víc než u nás. Mají ledové wulongy a tak, prostě LEDOVÝ ČAJ. Dnes jsem dostala ledový čaj v půllitru, normálně se v něm máchal sáček kvalitního čer(ve)ného čaje.

10) Už to není tak hrozné, jako to bývalo, ale pořád je dost těžké sehnat v běžných sámoškách kafe. Ke spokojenosti kafeholiků by ale mohlo přispět, že do Číny už dávno prosákl Starbucks atd. O pečivu a sýrech nemluvě. Ty se sehnat fakt nedají. Jenom v ruském obchůdku U bábušky, tam se dá sehnat opravdu normální chleba, máslo, sýry, salámy, a něco málo v Carrefourech (4 plátky sýra za stovku nebo tak, ale když je krize, tak je krize) nebo 7/11 obchodech (chleby většinou toustové a divně sladké).

11) Kohoutková voda není pitná. Ani si neuvědomujeme, jaký je to luxus!

12) Záchody už jsem zmiňovala, všude jsou zásadně turecké, a když narazím na evropský, tak je to doslova svátek. Dále zdejší záchody neoplývají toaletním papírem. Ten si prostě člověk musí nosit stále s sebou. Ono kdyby všichni Číňani začali používat toaleťák, tak se asi zhroutí ekosystém a deštné pralesy padnou za oběť. Na druhou stranu si nejsem jistá, jestli Číňani a Číňanky nosí nějaké kapesníčky nebo něco u sebe, a netuším a ani nechci vědět, jak to udělat bez papíru…

13) Parky v Pekingu jsou nádherné, lidé v nich cvičí, zpívají, setkávají se, hrají šachy, pouštějí draky a tak podobně. Ale jejich otvírací doba je omezená a parky se na noc uzavírají. Škoda, aspoň by bylo kde zevlit při jezírku.

14) Číňani furt žerou takové nechutné růžové párky. Nemám odvahu to ochutnat. Prodávají to všude, v pouličních stáncích, v menze, napíchnuté na špejli. Zvedá se mi z toho kufr.

15) Momentálně máme v Pekingu 18 linek metra. Je poměrně přehledné, ale taky poměrně pomalé.  Stanice jsou samozřejmě delší, metro jede pomaleji než to pražské, stojí zbytečně dýl ve stanicích. Prostě člověk se rozhodne, že si sjede támhle do Letního paláce na výlet, a trvalo nám tři hodiny se tam dodrbat. Fajn, byla to moje chyba, protože jsem si blbě nastudovala trasu, ale tak či tak tady trvá hrozně dlouho dostat se z jednoho místa na druhé. Tak celkově, ne jen metrem. Člověk si najde na mapě, kam chce jít – „jé hele, to je kousek, pojďme pešky“ – nejmylnější domněnka EVER. Mapa má samozřejmě trošičku jiné měřítko než třeba mapa Prahy, takže za rohem na pekingské mapě je daleko jak děvka.

16) Ještě k MHD – autobusy. Nemají jízdní řad, ve stanici je jen cedule s předchozími a následujícími stanicemi (pouze ve znacích). Jízdní řád nemají proto, že při pekingské dopravě, hlavně ve špičkách, je nemožné určit jakýkoli čas příjezdu a odjezdu jakékoli pozemní dopravy. Prostě až autobus jede, tak jede, intervaly jsou cca jako v Praze, kupodivu jim to tady celkem funguje. Jeden lístek na bus do vzdálenosti 12 km (což v Pekingu vůbec není těžké ujet MHD) stojí 1 rmb (s pekingskou kartičkou na MHD je to 0,40 rmb), každých dalších 5 km stojí 0,50 rmb. Lidovka.

17) Kuřecí maso a vlastně maso samo o sobě. Jako se u nás nejvíc prodávají kuřecí prsa, tak tady je to ten největší póvl, nejlevnější. Číňani si naopak velice váží masa od kosti. Takže když si třeba jako my objednáte kotlík s kuřecím masem, tak tam bude nasekaná celá slípka. S kostma. S hlavou, se vším. Taky mě nebaví to ohryzávat a ožužlávat.

18) Jak možná někteří už víte, valná většina Číňanů neumí plavat. Prostě to nepatří k základním dovednostem tak jako u nás. Takže až tady v kampusu půjdu do bazénu, budu si nejdřív muset zařídit kartičku „plavce“ – ukázat jim, že uplavu směšných 200 m. V Praze jsem si běžně dávala 2 kiláky, takže cajk. Číňani se všichni jen tak cachtají v mělké vodě. Zábava! Ale má to tu výhodu, že v plaveckých drahách v hluboké vodě většinou nikdo nebývá.

19) Čaj a čajovny. Jasně, každý ví, že Číňani pořád pijí čaj, to je jasné. Ale prodávat ho na ulici neuvidíte. Skoro všichni Číňani si nosí, jak s oblibou říkáme, bandasky s listím a všude možně v budovách je k dispozici horká voda, takže oni si to listí pořád dokola zalívají. Hnus? Ani náhodou, zdejší čaje to opravdu snesou a i po mnoha nálevech mají skvělou chuť. V Číně se vůbec nenachází tolik čajoven, jak by asi Čech očekával. Občas nějakou zahlédnu, ale je to úplně jiné, než u nás, ty naše jsou postavené spíš na tureckém/arabském modelu. Žádné vodní dýmky, no way. Čaj výborný, to se musí nechat. Ale když jsme to tak šli testovat, tak jsme zapadli do takové snobské, bohužel. Jedno listí čínského čaje „dračí studna“ stálo 220 rmb (you make the maths). Drahé. Jako. Svině. Ale again, má to tu výhodu, že se to listí dalo zalít nesčetněkrát a strávili jsme tam při čaji asi dvě hoďky. Jedno listí. Mnoho nálevů. Skoro jako bezedný nápoj v KFC. Čajovna byla zvláštní, seděli jsme v samostatném nabubřelém pokojíčku, byla tam televize, klimatizace, varná konvice a už jsme se obstarávali sami. Bába na nás pak ještě vybalila, že za každou hodinu jen za to, že tam sedíme, musíme každý vysolit kromě těch 220 rmb za listí ještě 80 rmb jen tak za nic. Ale my jsme řekli ne, dali jí 220 a šli pryč. Nikdy víc.

Tož tak,

Vanda