Večer 1. 7 . se spustil děsný chcanec lijavec a pršelo až do
rána, v sedm jsme vstaly, rozhrnu závěsy a skoro jsem oslepla. Už ráno
bylo skoro třicet stupňů, jasno, po smogovém dni to vypadalo na horký den.
Konečně se člověk mohl normálně nadechnout. Ani to horko nebylo až tak příšerné,
jak se říká, dalo se to přežít (v klimatizované učebně), trochu foukalo.
Když jsme šli do školy, tak po kampusu jel nějaký Číňan na skútru, zastavil a začal se
vyptávat, jestli jsem z Ameriky (to si myslí všichni Číňané o všech
cizincích), co tu dělám, na jak dlouho tu jsem, jak se mi tu líbí a hlavně
jestli mám čínské číslo. Ne, fakt nemám, soráč. :D Asi za týden tenhle týpek začal dorážet na další blonďatou spolužačku a nakonec jsme to ušily tak, že šel on, spolužačka, já a další kámoška s ním všechny do pizzerky a daly mu pořádné kapky, že jen loví cizinky, což v podstatě potvrdil. A taky, že jde převážně o blondýny, že si vede deníček a vybírá si z velké části i podle velikosti košíčku, protože Číňanky mají jen A, maximálně B. No smály jsme se mu celý týden...
Školu jsme měli jen dopoledne, po obědě jsme nasedli do
autobusu a jeli jsme do Pekingského muzea, kde jsme měli asi hodinu a půl, takže
všechno stylem honem honem. A tam začalo to, na co nás všichni
upozorňovali. Jé, cizinci, pojďme si je
vyfotit. Vůbec jim to není blbé, stoupnou si před vás a prostě si vás vyfotí.
Tak jsme jim trochu zapózovali a oni z toho byli úplně hotoví a seběhlo se
jich ještě víc. A zase jestli jsme Američani. Pak jsme si chtěli půjčit taková
ta sluchátka s výkladem o expozicích, ale měli jen čínské. Ani angličtina,
nic, jen čínština, aspoň, že popisky byly i v angličtině. Pak jsme potkali
uvnitř jedné expozice průvodce, nějaké studenty, střední nebo vysoké školy,
nevím, to nedokážu odhadnout, ženské vypadají od osmnácti do čtyřiceti let
pořád stejně. A oni že anglicky neumí, wtf. Jiný kraj, jiný mrav, v Číně
asi angličtina není povinný jazyk už od základní školy. Tak nám to říkali
čínsky, z čehož jsme nepochytili skoro nic a naše Číňanky a jeden Číňan,
co nás měli na starost nám překládali – do angličtiny a kluk, českým jménem
Viktor nám něco překládal i do češtiny, protože studuje na Beijing Foreign
Studies University, kde jsme na letní škole, bohemistiku a byl teď rok
v Praze, kde jsme se s ním už já s Evou setkaly. Takže
v rychlosti jsme proletěli muzeum a jeli jsme autobusem na představení
čínské akrobacie. Člověk by řekl, že to bude děsná kravina pro turisty, která
akorát stojí moc peněz, ale ne, bylo to HUSTÝÝÝÝ. Byly tam i čínské rodiny,
takže to asi nebylo jen pro turisty. Celkem příjemné bylo, že před přestavením
tam pobíhala slečna a podávala nanuky Magnum asi za třicet korun. Tady přidávám ukázku videa, kdy motorkáři jezdí v železné kouli, no mazec, myslela jsem si, že to ve skutečnosti není možné.
Po
představení nás autobus odvezl k nejznámější a nejproslulejší restaurace,
kde se připravuje Pekingská kachna (Quan jude). Vešli jsme do restaurace a tam seděly
desítky lidí, které čekaly na volný stůl. A byla tam paní, která vyvolávala
jejich pořadová čísla a kdo si počkal, ten se dočkal volného stolu a požitku
z Pekingské kachny. My jsme naštěstí měli rezervaci, vyjeli jsme do pátého
patra (byla to pětipatrová restaurace), kde bylo hodně volných stolů, ale asi
to tam bylo dražší, než v nižších patrech. Zajímalo by mě, kolik se
v té restauraci za den sní kachen. Byli jsme usazeni ke kulatému stolu a
začali nosit předkrmy, různá masa, tofu, zeleninu a my furt že co ta kachna, že
se přežereme těch předkrmů, a co pak. No a pak to přišlo. Přijel kuchař
s vozíkem a před námi ji začal porcovat na plátky a potom nám servírka
ukázala, jak se to balí do takové placky. No, co si budu nalhávat,
brutálně jsem se přežrala, ale stálo to za to.
Předkrmy... :D
Porcování kachny.
Držátko na hůlky.
čínská lektorka z Olomouce a název restaurace.
Zítra nás čekají jako každý den tři hodiny čínštiny a
odpoledne nás čeká olympijské Ptačí hnízdo, plavecké centrum Vodní kostka,
jezero Houhai a stará ulička Nanluoguxiang. Stay tuned.
Žádné komentáře:
Okomentovat