Do Pekingu jsme přiletěly před půlnocí 30. 6. Se zpožděním
skoro šedesát minut, protože nad Pekingem byla nějaká bouřka, tak jsme kroužili
a užívali si megaturbulence, dokud se nám nepodařilo přistát.
Ještě na letišti nás odchytil taxikář, že jestli chceme taxi (na cizince se volá zásadně hello, ne jinak), tak my že jo, byly jsme unavené a MHD se nám opravdu řešit nechtělo. No tak jo, šli jsme s ním někam, tam nám hodil kufry do nějakého auta, zabouchl, my jsme nastoupily, řídil někdo jiný a náš odchytávač zmizel. No super. Tak on že kam potřebujeme. Dala jsem mu papír s adresou, on si to asi desetkrát řekl sám pro sebe a rozjeli jsme se. První půl hodinu jsme si říkaly, že Peking je přece velké město, tak to přece může trvat půl hodiny, maximálně hodinu, ta jízda taxíkem. Byla noc, málo aut, dýl by to trvat nemělo. NEMĚLO. V taxíku jsme strávily dvě hodiny blouděním po Pekingu, řidič neměl ani páru, kam má jet, asi po hodině ho napadlo zapnout si GPS. Po 2 hodinách jsme hotel uviděli, ale to zase k němu nedokázal zajet. Takže poté, co jsme asi tak celý Peking třikrát obkroužily dokola, jsme se dostaly s Evou na hotel. Před třetí ranní jsme zalehly.
Vstávaly jsme v sedm hodin ráno. Spánku nic moc,
unavené ještě z cestování, a už máme být celý den na nohou. Nema problema.
Celý den se mi zavíraly oči. Ráno bylo trošku šaškování a focení, uvítací
ceremoniál pro nás, studenty z Univerzity Palackého a v našem případě
z Univerzity Karlovy. Potom jsme měli první hodinu čínštiny. Bohužel pro
nás s Evou to byla taková ta pravá „první hodina“. Dobrý den, jak se
jmenuješ, těší mě, bla bla bla, probrali jsme čtyři tóny čínštiny a zjistily
s Evou, že jsme s čínštinou úplně někde jinde, než ostatní. Ze
spolužáků z upol nikdo nestuduje sinologii, všichni studují něco jiného a
čínštinu mají nepovinně. Absolvovali jeden semestr s hodinovou dotací
devadesát minut čínštiny týdně. Hm. Je hezké zjistit, že jste na tom líp, než
ostatní, ale už není tak super, že to, co se probíralo, už všechno známe a
ostatní tomu nerozumí a čumí na to jako vyjevení a my jim musíme vše překládat.
Oběd a večeři máme zajištěnou v restauraci poblíž
univerzity. Klasika, nějaká kachna, maso, tofu, zelenina, ryba, nějaká polévka
a … HRANOLKY A KEČUP. Největší joke doposud. Mezi čínskými jídly na stole
hrancle. Počasí nám zatím celkem přálo, bylo smogově, nepříliš velká horka,
myslím tak do třiceti stupňů. Ale ten smog je VÁŽNĚ nechutný. Je to jako
by se nad celým Pekingem válela nerozpustitelná mlha. Prostě je mlha a čekáte,
kdy odejde, jenom ona neodejde, no. Plus je tu šílené vlhko. Už jak jsme
vylezly z letadla na letiště jsme to cítily. Kalhoty a trička se nám
okamžitě přilepila na tělo a už se nepustila. Po obědě jsme měli lekci
kaligrafie, která byla opravdu vtipná. Měli jsme sedmdesátipětiletého pana
učitele, kterému teda vůbec nevadilo, že jsme mu nerozuměly už ani já a Eva. Naštěstí
dorazili naši čínští kámoši – bohemisté, kteří byli do června v Praze a už
jsme se s nimi já a Eva znaly. Tak nám něco překládali a pak jsme tvořili
umělecká díla – slepice.
Vanda
Žádné komentáře:
Okomentovat