Šansi trip

V pátek 19.2. jsme vyrazily s kamarádkou pomalým vlakem do města Datong (Ta-tchung). Trvalo to stravitelných šest hodin (rychlý vlak trvá 3 hodiny) a vlak byl hodně v pohodě, čekala jsem to horší, celkem pohodlná sedadla a naštěstí ani nebyl vlak plný, všichni už byli na svátky doma, protože to bylo den po Novém roce. 

Nový rok jsme strávili s kamarády v Pekingu

Pohodový "pomalý" vlak

V Datongu jsme bydlely v útulném hostelu v centru města. Pokoje byly trochu navzdory mému očekávání opravdu čisté a srovnatelné s evropskými hostely. Paní recepční a majitelka zároveň byla neskutečně milá a vstřícná, možná i proto, že nás tam bylo jen pár cizinců a jeden mladý čínský pár. Přijely jsme pozdě večer, tak jsme to rovnou zabalily a šly spát. V pokojích byla trochu zima, paní majitelka nám ochotně dala druhou peřinu a ovladač od klimatizace, tak jsme si přitopily. I koupelna byla moc hezká, čistá, evropský záchod.

Na druhý den jsme vyrazili společně s kamarádkou, dvěma Francouzy, dvěma Brazilci a čínským párem nasáčkovaní v jednom autě pro sedm (čínských malých) lidí na památky, co jsme chtěli navštívit. Navzdory teplým dnům, které poslední dobou panovaly v Pekingu, bylo v západnější provincii Shanxi(Šan-si) zima, už ve vlaku nás na to jeden mladík připravil, že tam celý den sněžilo. Moje chodidla, na kterých se skvěly tyrkysové hadrové vansky, zaplakala. Ale zvládla jsem to, ve dvou párech ponožek a se zmrzlýma nohama. Ale zvládla. Nepatrný detail. Péřovkou jsem vybavená byla. Jen jsem jaksi měla s sebou pouze džíny a nic pod to, takže od pasu dolů jsem kompletně mrzla. Nejdřív jsme se vydali do jeskyní Yungang Shiku (Jün-kang š'-kchu), což je několik desítek jeskyní vyhloubených do skal a v nich vytesaní buddhové a vytesané a namalované další buddhistické motivy a sloužily jako chrámy. Jeskyně byly dechberoucí. Zpřístupněných jich bylo dvacet. V jedné jeskyni seděl majestátní obrovský sedmnáctimetrový buddha, dost špatně se fotil, navíc to bylo zakázané, ale tak... Number of shits given - zero... V dalších jeskyních byly různé pagody tyčící se od země po strop, malby, sochy, sošky, bódhisattvové. Ale byla fakt kosa, sněžilo a blízký uhelný důl to doplňoval znečištěním, takže výhled do okolí jedna radost. Smogomlha všude. To nic nemění na tom, že to byla nádhera a navíc tam bylo jen minimum lidí. Dovedu si představit ty štrůdly lidí v létě za krásného počasí. Dík, nechci. 

Tenisky nebyly nejlepší volba

Jak je ten buddha asi velký? 

Dost

Do jeskyní jsme vyrazili už v 8 ráno, tak ve dvanáct už jsme razili do chrámu zavěšeného ve skalách, který byl asi hodinu cesty autem od jeskyní. V autě jsme všichni spolehlivě zalomili. Chrám se jmenuje Xuan Kongsi (Süan kchung-s') a byl ještě impozantnější než jeskyně. Zůstala jsem stát v úžasu a jen zírala skoro s otevřenou pusou jako Kelišová, když se diví. Chrám doslova a do písmene pověšený ve skalách. Je vytesaný a posazený do skály ve výšce 75 metrů a kombinuje tři hlavní čínská náboženství - buddhismus, taoismus a konfucianismus. Podle dějin hory Shangshen (Šang-Šen) původní chrám prý postavil jeden jediný člověk - mnich Liao Ran (Liao Žan). Číňani si jsou této ojedinělosti vědomi, a tak pořádně vyšroubovali vstupné, 65 yuanů bylo studentské, v jeskyních 45. To je jako na evropských památkách, ale na Čínu je to prostě dost. V Pekingu všechny studentské vstupy kolem 20-30 yuanů. A to je do konce února off-season, takže bylo vše ještě o 25% levnější. 

Cestou zpět z chrámu nás řidič zavezl k jakémusi "šutro-lesu" Tulin (Tchu-lin), kde to vypadalo jako dvorek u někoho doma, kdo po nás chtěl 30 yuanů za vstup na něco, čemu jsem vůbec nevěřila. Tak jsem nešla, já, ani kamarádka. Ostatní byli zklamaní. OK. O nic jsem nepřišla. Večer někdo z posádky výletu požádal paní domácí, ať uděláme všichni společně k večeři knedlíčky jiaozi (ťiao-c'), paní domácí souhlasila, a tak začalo piplání. Bylo to fajn a jiaozi byly nakonec moc dobré. 

Druhý den jsme se šly projít po městě a do klášteru Huayan (Chua-jen), který byl postavený za dynastie Liao (907-1125) a následně několikrát opraven, naposledy ve dvacátém století do podoby, v jaké byl za dynastie Liao. 

Odpoledne jsme se přesunuly do hlavního města provincie Taiyuan (Tchaj-jüan) kde podle mého názoru nic není (nějaké dva chrámy a provinční muzeum). Já nevím, pro nás to v podstatě byl jen bod přesunu, protože na druhý den jsme jely do starobylého města Pingyao(Pching-jao) a v Taiyuanu jsme v podstatě jen přespaly. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme nebydlely v centru, ale blízko jižního rychlovlakového nádraží, ale v místě hostelu se zdálo, že je Taiyuan mrtvé město. Všechno zavřené. Ale bydlely jsme opět v krásně čistém a útulném hostelu se super paní majitelkou. Hostel byl stylizovaný podle slavné japonské kočky Doraemon, to bylo něco pro mě, skoro kočičí hostel. Škoda, že paní majitelka neměla kočku. Určitě by byla nabarvená namodro a taky na styl té pohádky. 

Další den jsme sedly na rychlovlak a za půl hodiny jsme byly v Pingyao. Pingyao je významné tím, že se uvnitř města nachází starobylé městečko obehnané zachovalou zdí. Náš hostel byl v jedné ze starých budov přímo v centru toho starobylého města, což bylo super, protože to bylo fakt v centru, ale na druhou stranu náš pokoj pro 4 holky byl přímo nad hostelovým barem a vystrčený do ulice. Takže v něm bylo hlučno a navíc zima - stará budova je holt stará budova a nefunkční klimatizace peklo. Takže jsem po hodne dlouhé době spala v tričku, svetru a mikině. Koupelny byly samozřejmě venku, nejen venku z pokoje, ale musely jsme seběhnout schody a za dřevěnými dveřmi byly dvě sprchy, ve kterých byla vzhledem k venkovnímu počasí pekelná kosa. Takže sprchu jsem si nechala až na další den do teplého čistého taiyuanského kočičího hostelu, kde jsme opět nocovaly. Když jsme na recepci žádaly o ovladač od klimatizace, tak slečna, která toho měla očividně nad hlavu, byla velice sprostá a odsekla, že se máme poptat ve vedlejších pokojích, že je jen jeden pro celé poschodí. Prosím?! Tak jsem teda vlezla do dvou vedlejších pokojů, nic. Tak pak šla kamarádka ještě jednou lobbovat za ovladač od klimatizace a potkala ochotného majitele. Přišla bába s ovladačem, zapla nám to, odešla a klima se po pěti minutách vypnula a bábu už jsme nenašly. Tak jsme mrzly, no. Ještě první den jsme si městečko hezky prolezly, všechny možné uličky, lépe menší a mimo centrum, protože jak jsem si myslela, že všichni Číňani jsou na svátky doma, tak né, všichni byli na výletě v Pingyao, celá Čína. Hrozné, to jediné mi tam vadilo. No, teda ještě vysoké vstupné. Na každou krávovinu studentské vstupné 75 yuanů. Pfff. Tak jsme šly aspoň na městskou zeď, na kterou jsme opravdu chtěly a mohly jsme si být jisté, že to bude stát za to. U všemožných muzeí a chrámů jsme si jisté nebyly, tak jsme většinu času trávily stejně tím, že jsme jen tak bloumaly po městečku, které mělo navzdory hromadě lidí, krásnou atmosféru. Výhled z městské zdi nám kazil jen všudypřítomný smog. I tak jsme si Pingyao užily, v pondělí jsme jely zpět do Taiyuanu jen přespat a v úterý stejně jako celá Čína zpět do Pekingu. Složité přesuny, ale lístek z Pingyao do Pekingu jsme prostě nesehnaly. 

Budova hostelu byla opravdu nádherně starobylá

Takhle to vypadalo na všech hlavních ulicích v Pingyao - peklo

V noci bylo Pingyao krásné

Městská zeď v noci

Zeď za bílého (doslova) smogodne

Cesta zpátky krásným rychlovlakem byla v pohodě, akorát potom dostat se ven z největšího pekingského (západního) nádraží byl trochu oříšek. Když jsme viděly frontu na metro, zamířily jsme se zbytečnou nadějí ke stanovištím taxíků, kde byla fronta ještě větší a cedule hlásala, že za současného stavu se na taxík čeká hodinu. Tak jsme to se zmrzlým úsměvem na rtech otočily zpátky do fronty na metro. Nakonec to šlo docela rychle a po dvou přestupech jsme byly doma.

Welcome home

Výlet byl úžasný

Vand

Lyžařský fail

Co budeme kutit, když jsou ty prázdniny? Kamarádi a kamarádky dostali skvělý nápad, že půjdeme lyžovat. Taky mi to přišlo jako super nápad, protože mi to strašně chybí, jenže on to zas tak super nápad nebyl. Radši už jsem neměla žádná přehnaná očekávání, ale ukázalo se, že i ta minimální očekávání, co jsem měla, byla přehnaná. Ještěže se mi nepodařilo přemluvit víc mých kamarádů, jen mého nového spolubydlícího Thierryho. Talking about new flatmate. Přestěhovali jsme se na byt. Bydlíme tu tři, já a dva kamarádi. Po Guantanamu ej kej ej koleji číslo 1 je to nebeský luxus. Máme kuchyň, no a hlavně máme koupelnu, co si budeme povídat. Zažít si správný studentský kolejní luxus mi půl roku stačilo. Chudák Jarka, která tam pravděpodobně stráví pět let života. Takže když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, jestli platit nechutné Guantanamo nebo přihodit doslova pár set korun, byt byla jasná volba. Máme pohodičku.

Naše studentské útočiště

Ale ty lyže... Mně se chtělo brečet. Smíchy, nasraností, zklamáním. To bylo totálně o ničem, kopec nebyl kopec, vlek nebyl vlek, ale "magic carpet" a celé to bylo špatně. Všechno vybavení nám půjčili, no a v Číně se výška lyží měří podle velikosti bot, takže lyže, ač byly carvingové, mi dalece přesahovaly hlavu. Achjo. No ale nevadí. Párkrát jsme se s Thierrym projeli a pak jsme se zastavili v půlce toho "nejstrmějšího" "kopce" a fotili Číňany jezdící zásadně stylem pluh a smrt v očích. Nezatáčíme, zastavujeme tak, že spadneme, pokud se zatočit snažíme, spadneme. Konec tohleto. Kamarádka Číňanka Felicia poté, co byla podruhé v životě na lyžích a na strmý nekopec si netroufla, tak ho sešla pěšky, a viděla, že já vlastně opravdu skutečně lyžuju, nadšeně zvolala: "Oh Vanda, you can ski! You should teach me, you are so good!". Tak jsem trošku zklamaná z toho všeho řekla "Sure I can, my parents started to teach me when I was 4 years old or so." Následovalo "Coool! This is my second time!" doprovázené mým skrytým face palmem. Vlastně o lyžování tam vůbec nešlo, žejo. Jde o to, aby se Číňani vyfotili, jak jsou hrozně šťastní a jak (ne)lyžujou. Nová snobská zábavička pro Číňany. 

To je ten strmý kopec. Nic neříkám radši.

Lyžujeme, level: Číňan prvně na lyžích

 Naše lyžařská necelá parta, sledujte ty hůlky, jako na běžky, co? 

Teď je v Číně jahodová sezóna, kupte si párek a jahody dostanete zdarma. Skoro. Skvělá kombinace.

Zkoušky jsem nakonec všechny udělala a ke všemu jsem byla oceněna coby "diligent student" ej kej ej pilňuška šprtka a tak. Moje plány, jak se budu přes prázdniny učit, samozřejmě trochu selhaly. Užívám si nicnedělání, podnikáme různé akce s kamarády, touláme se po Pekingu. Pár dnů po zkouškách jsme měli možnost navštívit kurz kaligrafie. No, kurz. Každý si mohl čmárat a malovat, co chtěl a učitelka se nikomu příliš nevěnovala, ale tak o tom to nakonec je, ne? Sám trénovat a cvičit.

Moje pokusy o pečetní písmo

Se spolužačkama (v pozadí i spolužáci) na předávání vysvědčení

Když jsme se šli toulat kolem Náměstí nebeského klidu, tak jsme samozřejmě museli projít nutným security checkem, fronta nám zabrala asi dvacet minut, v sezóně a v horku to musí být chuťovka, mačkat se tam s hromadou Číňanů. V parku kolem Zakázaného města jsme potkali, jak jsme bravurně odhadli, seznamku. Ale trošku jinou. Rodiče "prodávali" své zaneprázdněné ratolesti, které pořád pracují, je jim kolem třiceti let (kritický věk pro nalezení partnera, po tomto věku už se rodiče obávají, že si děti partnera nenajdou, a kolikrát mají pravdu, není to úplně ojedinělý případ). Když jsme se někde zastavili, matky kuplířky hned v kamarádovi zahlídly super kořist. Z ciziny, super partie, co víc si přát. Tak jsme se radši zdekovali. 

Ona seznamka v parku, jen papíry, fotku rodiče ukázali na přání. Na papírech byl většinou věk, výška, zaměstnání a něco o člověku, moc jsme se v tom nešťourali.

Nebruslete v té vodě, vám povidám!

Inspirováno taťkou aneb západofka smogofka

Pacienti z Chocholouškova ústavu. Tak jako Číňani neumí plavat a lyžovat, tak nikoho nepřekvapí, že neumí bruslit a jezdí na jakýchsi záhadných vehiklech.

Byli jsme taky prozkoumat Starý letní palác. Starý proto, že teď už jsou to jen trosky a žádný palác. Byl postaven v 18. a 19. století za dynastie Qing a sloužil coby komplex vládních budov, Zakázané město sloužilo k oficiálním ceremoniím. Během druhé Opiové války v roce 1860 byl Starý letní palác zničen Brity a Francouzy. Došlo k tomu, protože Číňané zabili dva britské a francouzské vyslance, kteří byli vysláni do Číny, aby se setkali s členem dynastie a diskutovali vzájemné vztahy. Vyslanci byli uvězněni a zabiti.

Byl to jeden z posledních opravdu mrazivých dnů. Jezera byla zamrzlá.

Palácová kočička

Jinak tak zevlíme s kamarády, vaříme, jelikož kantýna už mě zaprvé děsně štve a zadruhé se chystáme na apokalypsu v podobě čínského nového roku, který nastane 19.2., ale už teď mi za okny bouchají petardy a tomu podobné sajrajty. Takže nakupujeme zásoby a vaříme. Já v pátek s kamarádkou jedu na ten výlet do Datongu, Taiyuanu a Pingyaa, tak snad neskončíme o hladu na výletě. Jinak s kamarádem Filipíncem Johnem plánujeme snad ty Filipíny, v dubnu. Tak musím hezky učit ty svoje cvrčky angličtinu, ať něco vydělám a výlet si užiju. 

Vařili jsme u Johna. Italské těstoviny, české bramboráky, filipínské kuře.

Tak si prázdninuju :-)

Vanda

Prázdniny

Tak... A semestr je v čoudu. Klišé jaxviňa, but wait... Kam zmizel? Už jsem v Číně půl roku a ani si to neuvědomuju. A ani mi to nevadí. Nesmutním, i když mi všichni chybí, rodina, kamarádi, ale nebudu tady depkařit, když si život tady královsky užívám. Je to součást studia, ale i tak jsem se mohla rozhodnout nejezdit, takže svým způsobem je to moje rozhodnutí. FYI, zatím jedno z nejlepších. Samozřejmě se těším domů, na tohle téma můžu říct jedno, už jsem si přebookovala letenku. 13.7. večer jsem doma. Sakra, nějak se to blíží. :D Pořád jsem ráda, že nejsem jako Jarka, které se doteď zdají sny o tom, jak je na letišti v Johannesburgu zpátky doma. Vlastně si po půl roce života v Číně dokážu představit, že bych tady žila. Nebo jinde v cizině. Život cizince mě svým způsobem baví a samozřejmě vytáčí zároveň. Momentálně mě nejvíc vytáčí to, že si držím peníze v kč na českém účtu a díky zhoršujícímu kurzu mi bankomat vydává vzhledem ke koruně čím dal míň peněz. Což se při větších částkách jako školné už celkem projeví. Když jsem přijela, byl 1rmb 3,4 kč, teď už atakuje skoro 4 kč. Ale stejně to tu mám strašně ráda. I když hodně lidí si zcela jistě pořád myslí, že jsem šílená. Poprvé, ve 21 letech mimo domov na poměrně dlouhou dobu (skoro rok to bude v tom červenci) , a rovnou Čína, však proč né?! Ale tak pohodička, všichni, co jsme se rozhodli učit se čínsky, máme víceméňe stejnou diagnózu. 

Takže co teda bude s mojím druhým semestrem? Nakonec po totální nasranosti z toho, že do Hangzhou bych očividně musela jet dvakrát do té doby, než bych se tam skutečně odstěhovala potřetí v březnu, jsem se rozhodla, za notného přispění rodičů a babičky na tomto rozhodnutí, že zůstanu v Pekingu. Za což jim patří obří obrovský dík. Učím angličtinu, ale na školné jsem si zatím teda vydělat nezvládla, no. Takže se zhoršujícím se kurzem musím solit. Couž no. Proč dvakrát a potřetí do Hangzhou? Protože o vízum do provincie Zhejiang, kde se Hangzhou nachází, si nemůžu zažádat v Pekingu, musela bych tam jet zažádat o vízum, což by skvělým čínským byrokratům zabralo nekonečné tři týdny. Počítala jsem s pár dny, že bych tam pozevlila, počkala na pas a jela zpátky. Ale tři týdny teda ani náhodou. Takže bych musela jet zpátky do Pekingu, odučit svoje cvrčky, co je učím angličtinu, a pak zaaaaas se oddrbat do Hangzhou pro pas. Pokud by mě teda s tím papírem, co by mi dali místo víza, pustili vůbec do vlaku a já nemusela v Hangzhou opravdu trčet tři týdny. 

Tak teda na druhý semestr zůstanu tady v Pekingu, tady na Beijing Language and Culture University. 

Pak teda dnešním dnem mi začaly prázdniny. Teda vlastně už včera. Včera jsem měla poslední dvě zkoušky. Podle mě jsem je musela dát všechny, ale tak uvidíme, jestli si CentrálníMozekLidstva nemyslí něco jiného. Zítra máme poslední oficiální školní akci, odevzdají nám vysvědčení nebo certifikát nebo co to má být. I když zkoušky byly jen čtyři, už jsem si několik dnů přála, ať už je pondělí a můžu na chvíli vypnout. Dneškem se mi splnilo přání. Hezky jsem si pospala a pak jsme šli na výlet do Olympijského parku a odpoledne jsem učila. Zároveň mě jeden kolega učitel vystrašil, protože říkal, že před pár dny byla v jazykovce policie a kontrolovala takové, jako jsem já, studenty, kteří pracují a mají pouze studentské vízum, což je samozřejmě ilegální práce a takové, jako já, deportují. Takže mám nahnáno. Pokud ty studenty, jako moje ostatní dva, učím doma, nikdy na mě nemůžou přijít, ale tuhle jednu holčinu učím v jazykovce... 

Se spolužáky jsme absolvovali poslední oběd. Povšimněte si, že je nás 11 a "třídní" učitelka. Semestr nás začínalo 20, zkoušky nás dělalo snad jen 12. Flákači. Hrůza tohleto. :D V prosinci jsme měli soutěž ve psaní slohovky, článku nebo jak tomu chceme říkat a já jako stipendista jsem se dobrovolně musela účastnit, téma bylo úžasně propagandistické, nebo aspoň k propagandě vybízelo - "Můj život v Pekingu", což úplně vybízí k vychválení Pekingu a BLCU až do nebe. Dala jsem Číně kredity navíc, když jsem srovnávala vlakovou dopravu v Číně a Česku, ale pak jsem jí je zase ubrala, když jsem popisovala pekelné cestování pekingským metrem, kdy nikdo nerespektuje nepsané pravidlo "nejdřív nechat vystoupit, pak nastoupit" - všichni se cpou přes sebe, hlavně si urvat místo k sezení a narvat se do i sebenarvanějšího metra. Pak jsem ještě poukázala na jeden český poklad, a to pitnou kohoutkovou vodu. No a kupodivu jsem s dalšíma asi 15 lidma vyhrála první cenu, byly ceny první, druhá a třetí a vyhrála jsem samozřejmě úžasný diplom a typicky čínský scheisspresent v podobě dekorace ve tvaru paravanu s motivy čínské opery. Jsem zvědavá, až budu při odjezdu selektovat, co vzít a co nechat a vyhodit, jak paravánek dopadne, ale tak přece jen jsem ho vyhrála, tak mi asi sentiment nedovolí ho vyhodit. 

A pak jsme si se dvěma kamarády našli byt na druhý semestr, je to v kampusu BLCU, pohodlí s vlastní normální koupelnou, normálním záchodem a kuchyní (a bez Jarky spící 24/7 zásadně ve dne a ne v noci, kdy někteří jako já, spát chtějí). Už se těším, asi příští týden se stěhujeme. Každopádně z našeho krásného Guantanama(koleje číslo 1) mě vykopnou asi už v pátek. Věci si hodím do prázdného pokoje v novém bytě, který teda celý asi ještě k mání nebude, a budu bydlet u kamarádky. Fotky ještě nemám, dodám.

Dneska jsem v taxíku vyfotila reklamu, která je přesně v souladu s obrázkem, který znázorňuje stárnutí Asiatek. 

Reklama, bohužel jsem zapomněla, na co, zobrazuje tři téměř identicky vypadající ženy, ovšem jedna je ve věku 20+, druhá 30+, třetí 40+, a stejně vypadají všechny stejně. 

Moje plány na prázdniny? Jou, všichni cestujou, já musím předně zaplatit školné a ubytování, a pak se uvidí, ale máme s Feliciou naplánovaný trip do provincie Shanxi, o tom už jsem psala, jak jsme kupovaly lístky na vlak. Každopádně po propagandistickém proslovu filipínského kamaráda mojí kamarádky, jsem se zamilovala do ostrovu Palawan a rozhodla se, že tam musím. Jedno jediné místo, když jsem v Číňe, let it be Palawan. Musím. Ne dnes, ne zítra, ale musím. Chci. 

Multikulti vložka na závěr:

To, že jsem většinou odhadována na Rusku, už me nepřekvapuje, ani neuráží, i když když na mě začnou třeba v obchoďáku automaticky rusky, hodně mě svědí ruka. Rusko, Amerika a na třetí pokus možná Evropa. Z Afriky teda asi nebudu, protože podle většiny Číňanů žijí v Africe jen a pouze černoši. Z čehož se odvíjí multikulturní vložka číslo jedna. Ani si nedokážete asi představit, jak je pro bělocha snadné sehnat v Pekingu práci. Ani nemusíte hledat, přijde za váma. Jednou mě odchytila nějaká módní agentka, z čeho nakonec nic nebylo, pak mě několikrát v kantýně odchytili lidi z různých jazykovek. Jazykovce, kde teď učím, jsem nabídla, že moje spolubydlící, native speaker, hledá brigádu. A že odkud je (už cítím nějakou nekalost), říkám z Jižní Afriky. Šéfka se chytne za pusu a jakože nenápadně se zeptá, jestli je černá. Říkám nevzrušeně, že ano. Tak mi vysvětluje, že jazykovka proti tomu nic nemá, že ale rodiče dětí a hlavně teda děti se černochů bojí. Takže Jarka práci mít asi nebude. Ale když se tak na ni koukám, tak jí a jejímu lazy životnímu stylu to zcela jistě vyhovuje.

Druhá multikulti vložka se týká jihokorejského systému vzdělávání. Pořád se mi tomu nechce věřit a bez mučení přiznám, že jsem si o tom zatím nic nezjišťovala, takže publikuju nepodložené (ne tak úplně?) žvásty. Povídala mi o tom kamarádka Korejka Moon. Jak vypadá běžný den korejského středoškolského studenta? Vstává v 5 hodin ráno. Od 7 ráno do 11 do večera (!!!!!!!!!!!!) je vyučování, od 11 do 1 do rána probíhají hodiny se soukromým lektorem. Ve 2 se jde spát a v 5 se vstává. Přísahaly jsme s Jarkou, že Moon už nikdy nebudeme budit telefonáty či ničím jiným (neúmyslně), když spí přes den. Potřebuje ten život taky trochu dospat, ne?! Jednoho dne už byla kritika na korejský systém vzdělávání asi natolik silná, že to vláda posunula do pouhých (teď si nepamatuju přesně) 7 hodin večer. Ale rodiče si stěžovali, že co jako s těma dětma mají dělat? Tolik volného času! Takže ti, co na to měli, dětem zaplatili opět soukromé lektory klasicky do 1 hodiny ranní a ti, co na to neměli, se bouřili, tak to zase vrátili k "normálu". Prý je to jeden z nejúčinnějších systémů vzdelání, ale za jakou cenu? Za cenu jedné z nejvyšších mír sebevražd mladistvých. Je pravda, že korejští spolužáci/spolužačky vždy patří k nejlepším, no. A pak ješte Moon povídala o hodinách tělocviku. Že tělocvik byl vlastně jenom další hodina, kdy se studovalo, samostudium, žádný sport, proboha. Že prý jednou je nechali chodit na okruhu nebo je dokonce donutili běžet a že pár studentů naférovku odpadlo.

To mě v poslední době zaujalo.

Vanda

  

Vánoce v Číně

Určitě to mnozí ví, ale někomu se to možná ještě nedoneslo. V Číně se Vánoce neslaví. Víceméně. Mladá generace začíná, ale to jen proto, že je to in svátek ze západu, a co je ze západu, to je dobré. Takže je to tady ještě víc o nakupování než u nás. Já to beru jako svátek, kdy jsou lidi, co se mají rádi, rodina, spolu. To se mě tak Jarka ptala a snažila se u toho znít nezaujatě a bez předsudků, ale moc se jí to nedařilo, jaktože a proč jako slavíme Vánoce, když jsme neznabozi. Tak jsem se jí to snažila nějak lidsky vysvětlit, že to samozřejmě má náboženský background, ale že u nás v rodině to tak prostě není, že to bereme jako svátek, kdy se sejde rodina a lidé, co se mají rádi. 

A tak to bylo i tady. Za skoro půl roku, co tu už jsem (klišé, ale fakt to sakra letí), jsem potkala mnoho lidí, kteří mi přirostli k srdci, a tak jsme naplánovali, že si uděláme Vánoce u Sachiko doma, budeme vařit, každý donese nějaký drobný dárek a budeme spolu, my, co se máme rádi. Tak nás nakonec bylo devět - čtyři Češi, tři Číňanky (z toho jedna Tibeťanka), Japonka a Japonec. Na oběd jsme šli dle údajně japonské tradice do KFC. Sachiko a Haruki nám říkali, že to tradice je, jiní zase, že ne. No jde o to, že KFC udělalo před pár lety v Japonsku obrovskou kampaň a od té doby střeleným japoncům přijde normální na Štědrý den jíst v KFC. Celé rodiny, menu se objednávají dlouho dopředu. Šílenost největšího kalibru. I kdyby KFC udělalo sebevětší kampaň v Česku, tak by to nemohlo klapnout, na to jsme velcí tradicionalisti a já jsem za to ráda. Tak jsme se nadlábli v KFC a po obědě jsme se přesunuli k Sachiko a že začneme s přípravama. 

Ozdobili jsme stromeček, udělali papírové vločky a pustili se do vaření. My jsme den předem se Zdeňkem udělali lavór bramborového salátu (náhodou se to skoro snědlo, zas tak jsme to nepřepískli), který všem chutnal. Ješte aby ne, samé dobré věci. A pak jsme ješte usmažili řízky. Sachiko udělala na moje přání moje oblíbené krevety, těch bych se mohla užrat, osmažené a s takovou ďábelskou omáčkou z majonézy a sladké chilli omáčky. Nejlepší. Ty taky zmizely rychle. Pak jsem udělala ještě svařák. Z evropského vína, z těch čínských patoků bych to neriskovala. No a jelikož jsme svařák začali popíjet už během vaření a naposledy jsme jedli ve dvanáct, tak kolem šesté večerní jsem zejména já už byla slušně načatá. Bohužel i na zpívání došlo. Takže babičko, jestli to čteš, tak už víš, jak na mě za rok, aby se konečně zpívaly koledy. :-) Číňanka Ling udělala vepřové s paprikou a "see you tomorrow mushrooms" zabalené ve slanině. Mňam. No a proč teda see you tomorrow mushrooms? No protože je jeden den sníte a druhý den z vás vyjdou v úplně stejné konzistenci jako jste je snědli. :-) Ale prý jsou dobré na pleť. No a jelikož jsme to hojně prolévali svařákem, tak bylo vše ok. Vína jsme koupili láhev na osobu, takže nouze nebyla. 

Všechno včetně řízků a salátu se jedlo hůlkama, kdyby to ještě někoho překvapovalo. :-) I řízky na pánvi jsem obracela hůlkama, je to pohodlné,náhodou.

Zabalili jsme to kolem půlnoci a já jsem se pak vrátila na kolej a značně napitá jsem volala s našima a mojí nejdražší Klárou. No a jelikož to vypadalo, že porušíme každoroční tradici vánoční fotky, tak jsme udělali aspoň ipadové foto. Na vzdálenost těch 7000 km či kolik to přesně je.

Na Boží hod jsem měla jít učit, ale měla jsem poměrně velký bolehlav, tak jsem to odřekla. Ale na Štěpána a v pátek už jsem vesele vydělávala. I na nějaké vánoční filmy došlo, Pelíšky teda nemáme, ale dali jsme aspoň S čerty nejsou žerty, S tebou mě baví svět a Lotrando a Zubejda. Jo a mimojiné... Žádné prázdniny se nekonají, takže my celou dobu chodíme do školy. Víceméně. Na Štědrý den a Boží hod jsem to nějak nedala, ale pak už jsem šla. I na Silvestra. Je to zvláštní, ale tím, jak se to tu tak velice neslavi, tak mi to ani nepřišlo. 

Mezitím moje drahá Felicia každý den číhala na lístky na vlak. A byla úspěšná. Protože náš výlet plánujeme přesně přes novoroční prázdniny 19.-25. února, ona jindy volno nemá. Takže si užiju čínské prázdninové cestováni. Myslím, že potom už to nikdy neudělám, ale nechci předbíhat. Aby bylo jasno, proč a jak Felicia číhala na lístky na vlak. Lístky na čínské vlaky se prodávají dva měsíce předem, což bylo přesně kolem vánoc. Takže Felicia celé dny refreshovala stránky, kde se lístky prodávají, a byla úspěšná, tak se můžeme těšit na Datong, Pingyao a ještě cosi Feli vymyslela. No ale opět se projevila čínská byrokracie. Felicia nemohla přes internet koupit víc než čtyři lístky, protože (to je mi ale důvod) jsem cizinka, a tak se přes internet můžou koupit jen čtyři lístky. Wut?!?!?! No tak že je teda půjdeme vyzvednout do ticket office. Tak jo. Ticket office je kousek od školy, tak jsme šly. A tam nám bába řekla, že nám ty lístky nemůže prodat, protože je to poprvé, co si já, cizinka, kupuju listky přes internet, a že musíme na nádraží. Tak já už značně vytočená samozřejmě. Ale nenaděláme nic, tak jsme jely na nádraží. Aby to bylo jasné, potřebovaly jsme ty jízdenky vyzvednout, abychom mohly koupit přes internet další. Tak jsme si teda lístky vyzvedly, Felicia zkusila koupit přes internet další, a ono to prosím nešlo? Tak to už si ze mě dělají prdel, ne? Tak jsme šly zase k okýnku za Číňákem, že proč to jako nejde. A on na to nepřišel. Díky, Číňane, fakt jsi nám pomohl. Proč jsme si lístky nekoupily na místě od něj a ne přes internet? Protože prodej na internetu se spouští o den dřív než v kamenných prodejních místech a my jsme nechtěly riskovat, že lístky neseženeme. Takže jsme vlastně nevyřídily vůbec nic a mohly jsme jet domů. Parrrrrráda. Tak jdeme do metra a tam nám řeknou, že metro nejde?! Bylo devět hodin večer, to ještě metro bězně jezdí, jenomže zrovna se nějak dávaly tou dobou do provozu asi tři nové linky a museli to zřejmě nějak sesynchronizovat, ale já už tou dobou byla tak vytočená, že jsme ten den nic nevyřídily, že už jsem nadávala jak špaček. Česky teda, pro jistotu, ale tak asi Číňanka pochopila, že neříkám "to máme dnes krásný den". Tak jsme teda šly na taxíka a ukončily tento trapný den v oblíbené lilkorestauraci.

Na Silvestra jsem měla učit svoji novou studentku, což mi došlo den předem, že je vlastně Silvestr, tak jsem si řekla, že nevadí, protože ta holčička je fakt super. Tak si to před šestou večerní přimašíruju k nim domů, volám její mamce, ať mi otevřou dveře a ona, že nejsou doma, že na tu lekci zapomněli a že se hrozně omlouvá. !?!?!?!?!?!????!!!!! F************UCK Tak jsem to otočila a šla zas domů. Další super zbytečná cesta někam. Takže jsem měla velice super náladu, ale byli jsme domluvení s kamarády, že budeme slavit na koleji a pak půjdeme ven. Tak jsem na spravení nálady koupila ujgurské jehněčí špízy a chleby, rusové donesli vodku, ruský sekt, sushi, pizzu a tak dále. Tak jsme popíjeli, kecali a bylo to fajn.

Před půlnocí jsme se sebrali a šli ven. Byli jsme jediní - nás pět, kdo odpočitával a otvíral šampaňské hned po půlnoci. Číňáci na nás blbě čumákovali. Žádné ohňostroje, nic. Tak jsme vyžáhli to šampaňské a šli do klubu. 

S naším jediným a jedinečným rudým dick guyem

Tak tedy vykročení do Nového roku bylo takové jiné, ale pořád super, když jej strávíte s lidmi, které máte rádi. Jo a to bych byla skoro zapomněla, 1. a 2.1. máme volno, asi jim po zkušenostech z předchozích let došla trpělivost a tak radši než aby přišli do školy dva lidi, tak dali dva dny prázdniny. Jak velkorysé. Tak a odteď se nezadržitelně blíží koncosemestrové zkoušky, takže "seučit, seučit, seučit".

Šťastný nový rok přeju,

Vanda