Prázdniny

Tak... A semestr je v čoudu. Klišé jaxviňa, but wait... Kam zmizel? Už jsem v Číně půl roku a ani si to neuvědomuju. A ani mi to nevadí. Nesmutním, i když mi všichni chybí, rodina, kamarádi, ale nebudu tady depkařit, když si život tady královsky užívám. Je to součást studia, ale i tak jsem se mohla rozhodnout nejezdit, takže svým způsobem je to moje rozhodnutí. FYI, zatím jedno z nejlepších. Samozřejmě se těším domů, na tohle téma můžu říct jedno, už jsem si přebookovala letenku. 13.7. večer jsem doma. Sakra, nějak se to blíží. :D Pořád jsem ráda, že nejsem jako Jarka, které se doteď zdají sny o tom, jak je na letišti v Johannesburgu zpátky doma. Vlastně si po půl roce života v Číně dokážu představit, že bych tady žila. Nebo jinde v cizině. Život cizince mě svým způsobem baví a samozřejmě vytáčí zároveň. Momentálně mě nejvíc vytáčí to, že si držím peníze v kč na českém účtu a díky zhoršujícímu kurzu mi bankomat vydává vzhledem ke koruně čím dal míň peněz. Což se při větších částkách jako školné už celkem projeví. Když jsem přijela, byl 1rmb 3,4 kč, teď už atakuje skoro 4 kč. Ale stejně to tu mám strašně ráda. I když hodně lidí si zcela jistě pořád myslí, že jsem šílená. Poprvé, ve 21 letech mimo domov na poměrně dlouhou dobu (skoro rok to bude v tom červenci) , a rovnou Čína, však proč né?! Ale tak pohodička, všichni, co jsme se rozhodli učit se čínsky, máme víceméňe stejnou diagnózu. 

Takže co teda bude s mojím druhým semestrem? Nakonec po totální nasranosti z toho, že do Hangzhou bych očividně musela jet dvakrát do té doby, než bych se tam skutečně odstěhovala potřetí v březnu, jsem se rozhodla, za notného přispění rodičů a babičky na tomto rozhodnutí, že zůstanu v Pekingu. Za což jim patří obří obrovský dík. Učím angličtinu, ale na školné jsem si zatím teda vydělat nezvládla, no. Takže se zhoršujícím se kurzem musím solit. Couž no. Proč dvakrát a potřetí do Hangzhou? Protože o vízum do provincie Zhejiang, kde se Hangzhou nachází, si nemůžu zažádat v Pekingu, musela bych tam jet zažádat o vízum, což by skvělým čínským byrokratům zabralo nekonečné tři týdny. Počítala jsem s pár dny, že bych tam pozevlila, počkala na pas a jela zpátky. Ale tři týdny teda ani náhodou. Takže bych musela jet zpátky do Pekingu, odučit svoje cvrčky, co je učím angličtinu, a pak zaaaaas se oddrbat do Hangzhou pro pas. Pokud by mě teda s tím papírem, co by mi dali místo víza, pustili vůbec do vlaku a já nemusela v Hangzhou opravdu trčet tři týdny. 

Tak teda na druhý semestr zůstanu tady v Pekingu, tady na Beijing Language and Culture University. 

Pak teda dnešním dnem mi začaly prázdniny. Teda vlastně už včera. Včera jsem měla poslední dvě zkoušky. Podle mě jsem je musela dát všechny, ale tak uvidíme, jestli si CentrálníMozekLidstva nemyslí něco jiného. Zítra máme poslední oficiální školní akci, odevzdají nám vysvědčení nebo certifikát nebo co to má být. I když zkoušky byly jen čtyři, už jsem si několik dnů přála, ať už je pondělí a můžu na chvíli vypnout. Dneškem se mi splnilo přání. Hezky jsem si pospala a pak jsme šli na výlet do Olympijského parku a odpoledne jsem učila. Zároveň mě jeden kolega učitel vystrašil, protože říkal, že před pár dny byla v jazykovce policie a kontrolovala takové, jako jsem já, studenty, kteří pracují a mají pouze studentské vízum, což je samozřejmě ilegální práce a takové, jako já, deportují. Takže mám nahnáno. Pokud ty studenty, jako moje ostatní dva, učím doma, nikdy na mě nemůžou přijít, ale tuhle jednu holčinu učím v jazykovce... 

Se spolužáky jsme absolvovali poslední oběd. Povšimněte si, že je nás 11 a "třídní" učitelka. Semestr nás začínalo 20, zkoušky nás dělalo snad jen 12. Flákači. Hrůza tohleto. :D V prosinci jsme měli soutěž ve psaní slohovky, článku nebo jak tomu chceme říkat a já jako stipendista jsem se dobrovolně musela účastnit, téma bylo úžasně propagandistické, nebo aspoň k propagandě vybízelo - "Můj život v Pekingu", což úplně vybízí k vychválení Pekingu a BLCU až do nebe. Dala jsem Číně kredity navíc, když jsem srovnávala vlakovou dopravu v Číně a Česku, ale pak jsem jí je zase ubrala, když jsem popisovala pekelné cestování pekingským metrem, kdy nikdo nerespektuje nepsané pravidlo "nejdřív nechat vystoupit, pak nastoupit" - všichni se cpou přes sebe, hlavně si urvat místo k sezení a narvat se do i sebenarvanějšího metra. Pak jsem ještě poukázala na jeden český poklad, a to pitnou kohoutkovou vodu. No a kupodivu jsem s dalšíma asi 15 lidma vyhrála první cenu, byly ceny první, druhá a třetí a vyhrála jsem samozřejmě úžasný diplom a typicky čínský scheisspresent v podobě dekorace ve tvaru paravanu s motivy čínské opery. Jsem zvědavá, až budu při odjezdu selektovat, co vzít a co nechat a vyhodit, jak paravánek dopadne, ale tak přece jen jsem ho vyhrála, tak mi asi sentiment nedovolí ho vyhodit. 

A pak jsme si se dvěma kamarády našli byt na druhý semestr, je to v kampusu BLCU, pohodlí s vlastní normální koupelnou, normálním záchodem a kuchyní (a bez Jarky spící 24/7 zásadně ve dne a ne v noci, kdy někteří jako já, spát chtějí). Už se těším, asi příští týden se stěhujeme. Každopádně z našeho krásného Guantanama(koleje číslo 1) mě vykopnou asi už v pátek. Věci si hodím do prázdného pokoje v novém bytě, který teda celý asi ještě k mání nebude, a budu bydlet u kamarádky. Fotky ještě nemám, dodám.

Dneska jsem v taxíku vyfotila reklamu, která je přesně v souladu s obrázkem, který znázorňuje stárnutí Asiatek. 

Reklama, bohužel jsem zapomněla, na co, zobrazuje tři téměř identicky vypadající ženy, ovšem jedna je ve věku 20+, druhá 30+, třetí 40+, a stejně vypadají všechny stejně. 

Moje plány na prázdniny? Jou, všichni cestujou, já musím předně zaplatit školné a ubytování, a pak se uvidí, ale máme s Feliciou naplánovaný trip do provincie Shanxi, o tom už jsem psala, jak jsme kupovaly lístky na vlak. Každopádně po propagandistickém proslovu filipínského kamaráda mojí kamarádky, jsem se zamilovala do ostrovu Palawan a rozhodla se, že tam musím. Jedno jediné místo, když jsem v Číňe, let it be Palawan. Musím. Ne dnes, ne zítra, ale musím. Chci. 

Multikulti vložka na závěr:

To, že jsem většinou odhadována na Rusku, už me nepřekvapuje, ani neuráží, i když když na mě začnou třeba v obchoďáku automaticky rusky, hodně mě svědí ruka. Rusko, Amerika a na třetí pokus možná Evropa. Z Afriky teda asi nebudu, protože podle většiny Číňanů žijí v Africe jen a pouze černoši. Z čehož se odvíjí multikulturní vložka číslo jedna. Ani si nedokážete asi představit, jak je pro bělocha snadné sehnat v Pekingu práci. Ani nemusíte hledat, přijde za váma. Jednou mě odchytila nějaká módní agentka, z čeho nakonec nic nebylo, pak mě několikrát v kantýně odchytili lidi z různých jazykovek. Jazykovce, kde teď učím, jsem nabídla, že moje spolubydlící, native speaker, hledá brigádu. A že odkud je (už cítím nějakou nekalost), říkám z Jižní Afriky. Šéfka se chytne za pusu a jakože nenápadně se zeptá, jestli je černá. Říkám nevzrušeně, že ano. Tak mi vysvětluje, že jazykovka proti tomu nic nemá, že ale rodiče dětí a hlavně teda děti se černochů bojí. Takže Jarka práci mít asi nebude. Ale když se tak na ni koukám, tak jí a jejímu lazy životnímu stylu to zcela jistě vyhovuje.

Druhá multikulti vložka se týká jihokorejského systému vzdělávání. Pořád se mi tomu nechce věřit a bez mučení přiznám, že jsem si o tom zatím nic nezjišťovala, takže publikuju nepodložené (ne tak úplně?) žvásty. Povídala mi o tom kamarádka Korejka Moon. Jak vypadá běžný den korejského středoškolského studenta? Vstává v 5 hodin ráno. Od 7 ráno do 11 do večera (!!!!!!!!!!!!) je vyučování, od 11 do 1 do rána probíhají hodiny se soukromým lektorem. Ve 2 se jde spát a v 5 se vstává. Přísahaly jsme s Jarkou, že Moon už nikdy nebudeme budit telefonáty či ničím jiným (neúmyslně), když spí přes den. Potřebuje ten život taky trochu dospat, ne?! Jednoho dne už byla kritika na korejský systém vzdělávání asi natolik silná, že to vláda posunula do pouhých (teď si nepamatuju přesně) 7 hodin večer. Ale rodiče si stěžovali, že co jako s těma dětma mají dělat? Tolik volného času! Takže ti, co na to měli, dětem zaplatili opět soukromé lektory klasicky do 1 hodiny ranní a ti, co na to neměli, se bouřili, tak to zase vrátili k "normálu". Prý je to jeden z nejúčinnějších systémů vzdelání, ale za jakou cenu? Za cenu jedné z nejvyšších mír sebevražd mladistvých. Je pravda, že korejští spolužáci/spolužačky vždy patří k nejlepším, no. A pak ješte Moon povídala o hodinách tělocviku. Že tělocvik byl vlastně jenom další hodina, kdy se studovalo, samostudium, žádný sport, proboha. Že prý jednou je nechali chodit na okruhu nebo je dokonce donutili běžet a že pár studentů naférovku odpadlo.

To mě v poslední době zaujalo.

Vanda