Vaření a Zakázané město

Od 7. do 12.11. máme my, pekingští stdenti, jako jediní z celé Číny, prázdniny. Třikrát hurá. Díky setkání zástupců zemí APEC. Jak tak na mě doléhá ten čínský styl učení, tak se mi do školy chce čím dál tím míň, takže prázdniny přišly v nejvyšší čas na to, abych zase nabrala nové nadšení pro studium. Možná. A jelikož to Jarka moc hrotí a učí se po nocích při rozsvíceném (rožlém) světle (zářivce, ne lampičce), tak já i přes to, že mám v uších špunty a na očích tu znamenitou věc, která udělá tmu i z bílého dne, tak nemůžu spát, a pak mám ráno velký problém vstát. Občas taky nevstanu. :D Shit happens. 

Dohodli jsme se, že v pátek budeme vařit u Sachiko. Tak jsem přemýšlela, jaké ingredience na jaké české jídlo by se tu daly splašit. Tak jsem nakonec udělala paprikáš (maďarský, jak mi sdělila mamča :D ), ale kuře na paprice by se dalo považovat za dostatečně české jídlo, ne? Nebo československé v případě naší domácnosti, no a Slovensko už k Maďarsku nemá tak daleko. :D Tak dejme tomu. Akorát sladkou papriku jsem teda fakt nesehnala, to se v Číně asi prostě nevede. Tak to bylo trošku pálivé, na čínské poměry vůbec, pro dominikánské chuťové buňky až moc. Stolovalo se samozřejmě v čínském stylu - všechno jídlo uprostřed a každý si bral ze všeho do své misky. Což znamená, že jsme česko-slovensko-maďarský paprikáš jedli čím? No hůlkama. A vařila jsem ho v čem? No ve woku. Multikulti.

A v televizi čínský film, který se odehrává v Praze. Pohled z Letné. :-) homesickness level extreme

Pak jsem udělala ješte nejjednodušší banánové lívance. A koupila k nim importovanou nutellu drahou jak sviň. Když už, tak už.

Sachiko udělala úžasné japonské krevety s listovým salátem s rajčaty a pikantní omáčkou. My jsme to se Zdeňkem zhodnotili, že to byla taková ďábelka, mňam. Číňanka Ling udělala vepřové s paprikou a rýži s bramborama (dohromady, wtf), pak jsme měli ještě z restaurace kuře Gongbao (yep, kungpao), pikantní rybu a ještě něco, co neumím pojmenovat, nějaký dušený listový salát - ble a ještě jakési pikantní paprikově zlo. A navíc tím, že jsem vařila a očumovala, jak se vaří ostatní věci - hlavně krevety, tak jsem samozřejmě v průběhu ochutnávála, a pak když jsem to všechno viděla na stole, tak už jsem samozřejmě vůbec neměla hlad. Bylo nás na to 7 a nesnědli jsme to ani zdaleka.

No a jelikož v pátek bylo volno, tak před vařením jsme celé dopoledne a značnou část odpoledne strávili v Zakázaném městě. Setkali jsme se v 9 ráno u naší školy a než jsme se dodrbali do centra, bylo 10 pryč. Pak jsme si museli vystát frontu na přechod pro chodce, abychom mohli přejít a projít security checkem a vstoupit na Náměstí nebeského klidu. Creepy. 

Ona fronta.

Ve frontě jsme strávili pěknou půlhodinku minimálně. A jelikož naše kamarádka Nadia nemá ráda místa stísněná z důvodu velkého množství lidí, tak jsem čekala, kdy odpadne. Proč takový člověk jezdí do Číny? Do Pekingu? Do Zakázaného města? No idea. 

Tak jsme se postupně prokousávali až k bráně Nebeského klidu, která tvoří vchod do Zakázaného města.

A teď, kudy přejít tu desetiproudovku?!

Zakázané město je komplex 980 palácových budov. Legenda praví, že v Zakázaném městě je 9 999 místností. Rozkládá se na ploše 720 000 metrů čtverečních. Od něj se prstencovitě odvíjejí městské okruhy. Jeho stavba započala v roce 1406 za dynastie Ming a trvala 14 let. Celé Zakázané město bylo ze dřeva, takže neustále hrozily požáry, což bylo opatřeno velkými nádobami na vodu, které sloužily těmto účelům. 

Za dynastie Qing bylo téměř celé zrekonstruováno. Zpřístupněno veřejnosti bylo až v roce 1925. Během čínsko-japonské války si Japonci nakradli. Pak něco vrátili. Pak to zas ukradl Čankajšek a odvezl na Taiwan, když zdrhal před komunisty, nějaké předměty ze Zakázaného města jsou dodnes k vidění v Národním muzeu v Taipei. Zakázané město bylo také velmi poničeno během Kulturní revoluce. Je obehnáno téměr 8 metrů vysokou zdí a vodním příkopem. V roce 1987 bylo zpřístupněno vůbec poprvé filmařům pro natočení mého oblíbeného filmu Poslední cisař. Většina střech palácových budov je ze žlutých tašek, protože žlutá je barva císaře. 

V pátek byla dost dobrá kosa, možná proto, nebo asi i proto, že byl pracovní den a letní sezóna skončila, nebylo Zakázané město přeplněné. I když fronta na lístky napovídala pravý opak. Jelikoź koncem října končí sezóna, cena vstupenek je snížená na 20 rmb pro studenty.

 

Fronta vypadala strašidelně, ale nakonec jsme lístky měli v ruce za cca 10-15 minut.  A lidí vevnitř opravdu nebylo tolik jako loni začátkem července, když bylo 30 stupňů. Ale upřímně, tohle počasí bylo pro návštěvu lepší. Protože tam se člověk před slunkem neschová, žádné stromy, nic. Tak jsme si to hezky v klidu prošli, pofotili... Je škoda, že do budov se nedá jít dovnitř, jen nakouknout dovnitř na starý císařský trůn a zase jít o dům dál. Ale jako zatím všechno, je to dechberoucí kus čínské historie. Potulovat se tam, kudy kdysi poponášeli císaře a císařovnu... 

Celebrity style photo si Číňani na závěr nemohli odpustit :-)

Vanda