Vandin food & sino & personal life blog: 6., 7. 7. Velká čínská zeď, Tianjin

Další ze série "milý deníčku" v Číně. Poslední, který jsem napsala ještě v Číně, zbytek pak dopíšu po paměti.

V sobotu ráno byl naplánován odjezd na Velkou čínskou zeď na 8:00. D´oh! Vždyť je víkend, omg. To jsme ještě netušili, že v neděli bude odjezd do Tianjinu v 7:30. Ani den volna nemáme, začíná mi to trochu vadit, protože jsem ještě od příletu nedospaná a už se to se mnou hezky táhne jako smrad. Tak tedy jsme se sebrali, nasedli do autobusu s průvodcem, Číňanem, který má asi nejlepší angličtinu, jakou jsem kdy od Asiata slyšela. Něco nám chvíli povídal, ale viděl, že jsme unavení, tak nás všechny až do příjezdu na parkoviště na zeď nechal spát. Heureka! No jo, ale to by pan řidič nesměl tak rád používat klakson. Hm, tak jsme teda přijeli na parkoviště – celou dobu jsem si myslela, že jedeme na totálně nejnavštěvovanější část Velké čínské zdi – Badaling, kde je skoro nemožné se vyfotit byť jen s kouskem zdi bez toho, aby tam nestrašil nějaký další turista. Ok, nejeli jsme ani na „divokou zeď“, jak nám doporučil učitel, ale jeli jsme na asi druhý nejznámější úsek zdi, který se jmenuje Mutianyi. Nejlepší na tom bylo, že jak jsme byli všichni unavení, tak tam byla taková super možnost, jak se dostat nahoru a dolů. Nahoru lanovkou jak v pražské zoo a dolů po bobové dráze, což bylo totálně übercool. Pohodička.

A protože bylo 35 stupňů, tak této možnosti využili skoro všichni. Nahoře jsme počkali na odvážlivce, kteří šli pěšky. Přišli totálně mokří jako myši. Pak jsme se procházeli po zdi, fotili se, pořídily jsme s Evis fotky se Strážnickýma brambůrkama do soutěže o brambůrky. :D

Totálně zpocení jako myši, všechny vody, co jsme si povinně nesli v batohu, vypité a šlo se na boby. Na takhle dlouhé dráze jsem nebyla, kam se hrabe Lipno, tohle byla pořádná délka. Hezky jsme dofrčeli, pod zdí jsme šli na oběd a pak na hotel, všichni zbití jak psi odpočívali. Z hotelu jsme napsali Pavlíkovi, našemu učiteli, jestli něco nepodniknem, tak napsal, ať přijedem do centra a vezmem si plavky. To jsme chytly slušnou řezbu s Evis, ale jak řekl, tak jsme udělaly. Šli jsme na super jídlo v ulici U Suché nudle (to nám připomnělo důvěrně známou sinologickou hospodu U Suchý Dásně), k nějakým Ujgurům, byla to taková pidi budova, to se ani budovou nedá nazvat, takové prostory jako malinký obchod to vypadalo. Plastový stoleček a plastové židle bez opěrátek. Po_ho_da. Jídlo nejlepší, strašně chutné, jenom se bábě trochu usypalo chilli, tak jsme to hasili vodou, pivem, špenátem, burákama, hráškem, čím se dalo. Pak přišla ta lepší část večera, šli jsme na neoficiální maličkou party české a slovenské ambasády, obě jsou v jednom areálu. Popíjeli jsme pivko, povídali si s pracovníky ambasády. Žádní staří kravaťáci, mladí kluci, Pavlík se jako obvykle rozezpíval a obšťastnil naše zvukovody asi patnácti slokami o Číně ve dvacátém století na popěvek půjdem spolu do Betléma. Nejlepší na celé ambasádě je ale její venkovní dvacetipětimetrový bazén. Celý týden jsme si říkaly, že půjdeme na campusu do univerzitního, krytého, ale tohle bylo much more better.

Večer nám kazila jen myšlenka, že v 7:30 je odjezd do Tianjinu. Pavlík nás lákal, ať s nima místo toho jedem na roadtrip do nějaké malebné vesničky, ale bohužel, my si program měnit podle sebe nemůžeme. Tak jsme asi o půl jedné v děsném dešti šly na taxík a ráno vstaly a nasedly do autobusu.

Vůbec jsem netušila, co od Tianjinu čekat, protože jsem toho o něm moc nevěděla. Průmyslový přístav na sever od Pekingu, kde si ve dvacátém století západní mocnosti stavěly své koncese. Takže se tam dost mísí čínská architektura a kultura s tou západní. Byli jsme se podívat v „culture street“, což nevím, jak to přeložit, prostě to byla taková ulička, kde byly všemožné obchůdky se vším možným. V neposlední řadě i s čínskými oděvy a košilemi za 20 yuanů (60 kč). Všemožné kraviny, jídlo, zmrzlina, karamelové labutě na špejli. Dali jsme si s Evou a Luďkem (Číňan bohemista) obří dobrou zmrzlinu za 10 yuanů , koupili jsme nějaké suvenýry a tak a pak jsme šli do „food street“, kde se prodávaly všelijaké sladkosti, slanosti, byly tam restaurace a tianjinské smažené těsto ve tvaru copánku, a kam jsme šli taky na oběd. Jídlo moc dobré, to, že z něj furt lítám na záchod, už ani nevnímám, prostě já a moje zažívání. Měla bych žrát activii, ta by to jistě všechno vyřešila… Po obědě jsme doufali v nějaký krátký odpočinek, ale ne, jeli jsme se podívat na malou italskou část města, taková „little Italy“. Ale Číňany asi vůbec Evropa moc nevzrušuje, takže ve zdejší Little Italy byla francouzská restaurace Provence, kde se dělala pizza a točil Carlsberg. Ale budovy to byly hodně evropské. A hned vedle zase čínské, to jediné asi bylo zajímavé na tom městě. Po obědě na mě dolehla únava z nedospané noci, takže to, že jsme se šli ještě projít po městě v tom třicetipětistupňovém horku/vlhku/mlze-smogu, mě vůbec netankovalo. Humus humusů lepkavý. Blah. Ani u řeky se nepohnula ani větvička stromu. A pak jsme se šli podívat na jakési obří hodiny, které mě netankovaly už vůbec, ale museli jsme se u nich vyfotit. Večer se mi navíc naplno dostavila krizovka ze zdejšího jídla, takže na večeři, kde byly samé houby a mořské plody, jsem snědla dvě krevety a šla na pokoj. Budu se snažit konečně dohnat spánek.

Culture street